|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Narozen v Cockennouthu studoval v Cambridgi, cestoval po Italii, Švýcarech a Německu, usídlil se v Orasmere, kde se oddal úplně poesii. W. jest uznáván za hlavu tak zvané "školy jezerní". Snaha po přirozenosti a naivnosti v tonu prostonárodním nejednou jej svedla k banalnostem u výrazu, k trivialnosti a rozvlečenosti. Nejlepší jsou jeho drobné rozjímavé básně z přírody a života čerpané. Méné šťastný byl v balladě a dlouhých didaktických skladbách, ač právě tyto jsou v Anglii do dneška vysoce ceněny a horlivě čteny a W. hlavně jim k vůli řaděn mezi klassiky anglického Parnassu. Z těch jsou "Večerní procházka", "Výlet", "Peter Bell, The Waggoner" nejznámější. Mimo to psal cykly sonetů vlasteneckých a didaktických. R. 1843 byl jmenován "poetou laureatem".
Jak oblak, cestou já jsem šel,
jež táhne přes vrchy i dol,
tu množství narcisků jsem zřel,
vše zaplavily zlatem kol,
pod stromy, v keřích, na vlnách
kol tančily, jak vítr táh.
Jak nedohledných hvězdic řad
plá z mléčné dráhy dolů k nám,
bez konce plály odevšad
břeh věnčen jimi tu i tam,
jich byly sta, zde v směsici
se skláněly, jak tančící.
Tak vlny zahanbil jich třpyt!
Jak tančily zde o závod,
tu musil básník vesel být
rej plesný vida v tůni vod,
já zřel a zřel a nemyslel,
ký zisk jsem z toho zření měl!
Teď na loži když ležím svém,
půl v snění a půl v dřímotě,
jich hru před duše zrcadlem
zřim v blaživé jich samotě,
ples v srdce mé se přimísí
a to v ráz tančí s narcissy!
Jak přelud byla spanilý,
když oči mé ji spatřily,
tak luzná její podoba
jak okamžiku ozdoba.
Jak hvězdy v šeru její zrak,
a jako soumrak vlasů mrak,
vše na ní půvab hotový
a rosný úsměv májový,
stín tančící a škádlící,
tu děsící, v ráz mizící.
Pak vstoupila v můj užší kruh
a byla žena též, ač duch
tak svěží ve všech pohybech
s půvabem divčím v pracích všech.
Vzpomínku i naděje zář,
vše zrcadlila její tvář
a přec ne bytost povznešená
nad vše, čím život jest a sténá,
nad lehký trud, nad žertiz vděk,
bol, hanu, chválu, polibek.
Teď jasným okem šťastný zřím
tep srdce, jež vlá tělem tím,
jde zamyšlena v práci své,
kam přísný žití cíl ji zve,
má rozum, její vůle stálá
jest přísná, činná, vytrvalá,
bez falše, lsti, je žena pravá,
jež těší, velí, radu dává
a přec duch tichý, kol nějž vlá
zář podivná jak andělská!
Viz tamo děvče samotné
z hor našich statné děvče, polem
jak sama zpívá si a žne
stůj, nebo tich jdi kolem!
Tak sama žne a vázat spěje
a smutnou píseň sobě pěje,
ó poslouchej, kraj celý kol
zní jejím zpěvem, stráň i dol.
Tak nikdy slavík nezpíval,
by vítal chodce v zemi dálné
na oase, kde pouště pal
kdes v Arabii skalné;
ba sotva kukačky tak žaly
se plně, silně rozléhaly
ve oceanu tichý klid
až nejdálnějších od Hebrid.
Co zpívá tu, kdo ví to dne,?
Co tonů těch dí žalné roje?
Zda trudů zašlých lká v tom směs,
ryk zapadlého boje?
Či tyto prosté nářky pějí
o věcech, jež se denně dějí,
trud všední, starost, péče hlas,
jak bývalo a dnes je zas?
Ať komukoliv pěla jen
zpěv její slyším neustále,
obličej k srpu nakloněn
v své práci zpívá stejně dále.
Naslouchám dojat bez pohnutí,
ač do hor dál mne cesta nutí,
ač dozněl v uchu zpěvu spád,
zní v srdci dál mi napořád!
Ó sečkej, k čemu taký chvat?
Dél trochu tady musíš stát!
Vždyť vše, co bylo dětstvím mým,
vše ve tvém zářném zjevu zřím.
Blíž ke mné! Neleť do oblak,
plá v tobě zašlý čas,
ty neposedo, kouzlíš tak
mně v srdce obrazy i zrak
můj dům otcovský zas!
Ó krásný, krásný čas to, ach,
svou sestru Emelinu v hrách
i sebe vidím, bez dechu
motýla honit v pospěchu.
Jak pravý lovec za ním v rej
jsem loukou divým skokem spěl
přes keř i trn, až chyt jsem jej
co ona - Bůh jí požehnej! -
se bála, střít mu pel.
Ó posle jara! Slyšel jsem
tvůj zpěv a cítím ples
ó kukačko, jsi ptáčetem
jsi putující hles?
Já v trávě ležel v myšlenkách,
v tom zpěv tvůj zazněl blíž,
a dál jej nesl k svahu svah -
teď z blízka zněl - ó slyš!
Ať vypravuješ údolí
o slunci, kvítí jen,
mně ve tvém zpěvu hlaholí
dnů zašlých mnohý sen.
Miláčku, v tomto roku též
buď uvítán v náš kraj,
Ty že jsi ptákem? - to jest lež,
mně hlas jsi, mně jsi taj!
Školáku zněla tvoje zvěst,
jenž naslouchal ti rád,
za tebou tisíci spěl cest
skrz keře, na strán, v sad.
Tě uzřít, já se naběhal -
v luh svěží, v lesů mrak,
byls láska má, mé touhy žal
jen toužen, nezřen však.
A zase tobě naslouchám,
tvůj v trávě slyším hlas,
jak naslouchám, tu vzpomínám
na mládí zlatý čas.
Ó šťastný ptáku! Země zjev
se zdá být, vzdušný kraj
a sadem vil jak zní tvůj zpěv -
a pro tebe jen ráj!
- Tak prosté děcko,
dech jehož splývá, hravý sen,
jež cítí život v údech všech,
co o smrti ví jen?
Já potkal děvče z vesnice,
"jsem stará osm let!"
Vlas kučeravý do líce
jí hojnou kšticí slet.
Venkovské měla vzezření
a sprostý selský šat,
však očí lesk v svém záření
mne začal v srdci hřát.
"Kolik máš sester, bratříčků?
mé dítě," já se ptal,
zří s žasem na mne chvilčičku -
pak dí: "Všech sedm mám."
A kde jsou? - ptám se. " - Sedm nás,
zpět ona hovoří,
dva v Conway šli - to dávný čas,
a dva jsou na moři.
Dva na hřbitově leží již,
tož sestra s bratrem mým,
a vedle malá naše chýš,
kde s matičkou svou dlím -."
- "Jak, v Conway dva že bydlí, díš,
dva na moři že jsou?
A přec vás sedm!" - Dítě, víš,
to jest mi hádankou!"
- "A přece sedm jest nás všech"
(dá děvče v odpovéď)
"dva spí, kde stromů stín si leh
tam na hřbitovní zeď."
- "Ty mateš se, mé dítě, dím,
tys živa, líčko květ,
a dva když v stínu hřbitovním,
pak zbývá vás jen pět."
- "Jich hrob je snadno uvidět,"
dí děvče, "zeleň svěží
zříš z chatky ven pár kroků jen,
kde vedle sebe leží.
Své pletení si beru tam,
tam šat si ovroubím,
na jejich hroby usedám,
a často zpívám jim.
A často slunce rudý svit
když v západ zaměří,
smím s matkou svojí k nim tam jít
se svojí večeří.
Má sestra Hana umřela
nám první, byl to žal,
tak dlouho, mnoho trpěla,
až Bůh ji k sobě vzal.
Ji pochovali na hřbitově
a než luh posekán,
my na jejím si hráli rově,
já a můj bratr Jan.
A sotva první sníh kdy pad
klouzání zašlo nám,
tu bratr Jan již k smrti chřad,
teď vedle ní spí tam." -
- Nuž, znovu pravím, kolik vás?
když dva jsou v nebi již?
A děvče odpovídá v ráz:
"nás sedm jest, jak víš."
"Ti mrtví, jsou ti dva," já dím.
"Jsou v nebi," ona vece.
Má řeč, tu snahou zbytečnou
i vykládání, vedla svou:
- Ne, nás je sedm přece!
Na rohu u Wordstreetu z mlh sotva vzplane den
drozd v kleci visí, zpívá, již tři roky pták ten,
a Susana když chudá šla kolem, tady stála
a v ranním tichu písni vždy jeho naslouchala.
Ta jásající nota! Stesk divný na ni pad,
tu před ní rostla hora, dál vidí stromů sad,
a valné sloupy páry skrz Lothbury se valí,
Cheapsidský dole potok, jí zdá se, teče z dáli.
A zelené zří louky pod svahů úbočím,
v nichž běhávala druhdy tak často s vědrem svým,
a chatrč osamělou, holubí hnízdo, malou ...
Tam žije, co zde pouze jest její láskou stálou.
A zří ... jí srdce plesá! Však náhle horstva klín
a pára, potok mizí a stromy a jich stín,
víc neproudí již řeka, nepne se hora výš,
před zrakem jejím všecky roztály barvy již.
Kohout, slyš, zpívá,
proud šumně splývá,
ples ptáků zní v sítí,
kde rybník se třpytí,
v slunci spí zelená pole ...
staří i mladí
po práci pádí,
skot chýle hlavu
pase se v davu,
jak jeden celý tlum v kole.
Jak armada slitá
sníh se jen kmitá
tu onde polem,
dlí na suchu holém,
oráč si zahoukne časem;
radost plá v stráni,
život vlá v pláni,
obláčky se tratí,
po dešti se zlatí
rostoucí blankyt jasem.
Bydlela stranou Dowských břehů
u nesšlapaných cest,
jich málo znalo její něhu
a nikde o ní zvěst.
U kamenu květ v mechu dýše
fialky, zraku skryt,
tak hvězdy svítí s nebes výše
v dál osamělý svit.
Neznámá žila. Těch je málo,
jimž její skon je znám,
spí v hrobě; z všeho, co tu plálo,
já pouze ztrátu mám.
(Kniha I.)
To byl ten hoch; vy znali jste jej, skály
s Winandu ostrovy! -- Jak často večer,
když první hvězdy zableskly se nehem,
a na pahorku svahu třásly se
teď výš teď níž, - on vždycky stál tam sám
na mořském břehu o strom opřený.
Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,
je k ústům zved jakoby nástroj byly,
sov nápodobil křik, aby je vzbudil,
by odpověď mu daly. - Vzbudily se
a volaly tím tichým dolem vod
na jeho hlas svým dutým povykem,
táhlými tóny, které zdály echem
se dvojnásobit jako divý zápas
jak plesný hlahol. Ale když v tom náhle
se pausa smála jeho umění,
on zastavil se v ticho naslouchaje,
tu horské bystřiny mu tichý ševel
a až v srdce sáh, tu nevědomě v duši
mu trysklo vše, co viditelné kolem,
ten slavný obraz s chmurným věncem skal,
ty lesy kolem s neurčitým nebem,
jež v tichém jezeru se zrcadlily ...
(Kniha V.)
Další: