|
- Sládek | - Sluncem a stínem | - Copyright | - |
Své sestře Anně Veselé1
Jako čerstvé ze studánky
pijou ženci znavení,
tak z tvých čistých, dívčích zraků
pil jsem k písni nadšení.
V jejich snivé hlubokosti
jako čarná květina
zrcadlí se mládí, štěstí
a tvá duše nevinná.
Na tom květu nezvad ještě
ani jeden lupínek -
moje píseň chví se na něm
jako motýl vzpomínek!
V mé duši tisíc skřivánků
jak v červnu z pole vzlétlo,
když jetelem a modrákem2
a vlčím mákem vzkvetlo.
V mé duši poupat na tisíc
je širem rozestláno,
a bůhví jak - to všechno tak
přes jedno krásné ráno.
Ba dřív jsem ani netušil,
jak mohou zázrak taký
přes jedno jitro vykouzlit
dva slunka plné zraky!
V mé duši tisíc skřivánků
jak v červnu z pole vzlétlo
a zpěv a květ je celý svět
a všechno volá: Světlo!
Kukačka volá doubravou,
na višních květ se bělá,
pojď, milenko, se podívat,
co venku jaro dělá.
Což, můj milý, to nevidíš?
je květ na každém suku,
a což, můj milý, neslyšíš
kukačku volat kuku?
Já slyšel zpívat kukačku,
vidím, jak strom se bělá,
však teprv tebou, miláčku,
jest jarní píseň celá.
Když jsme prvně sami byli,
bylo to jako sen:
jaro snilo, nebe snilo
- a já celý den.
V noci jsem si vzpomínala
na pěšinku jen,
tam, kde kvetly modré zvonky,
pomněnky a rmen.
Na pěšinku, kde jsi stanul,
čet v tom zraku mém,
kde jsi řekl: Budeš moje?
a já řekla: Jsem!
Kde jsi pravil: Bůh ti žehnej
na každé z tvých cest!
a já jen ty modré zvonky
viděla jsem kvést.
K Zeyerově Písni litevské3
Spala jsem a nespala,
spala-li, tož málo,
celou noc se, miláčku,
o tobě mi zdálo.
Že jsme spolu vyjeli,
na běloučkém koni;
vesele, ó vesele
zněly z dálky zvony.
Tam k našemu kostelu
kvetla cesta hlohem,
má matička volala
z dálky na mne Sbohem!
K ránu jsem se vzbudila,
snilo se, či dnilo?
zvonky zní a v komůrce
všechno hlohem bílo.
Ne, - to přišly družičky
se svatebním vínkem
a tvůj bílý koníček
dusal pod okýnkem.
Já tonu v moři hlubokém
a tonu beze spásy,
a já nevolám o pomoc,
neb zmírám v moři krásy.
Toť moře širé, blankytné
a já jsem na něm pánem,
tak pyšně žádný námořník
svým neplul oceánem.
Dvě oči jasné, blankytné,
toť má jsou moře širá,
v jich krásy bezdné hlubině
se s úsměvem to zmírá.
Na úbělové čelo tvé
jsem hleděl v zadumání
a myslil jsem: Tak lilie
rozkvétá v záři ranní.
V mém srdci, žitím znaveném,
vzbudilas novou víru,
tak čistý, dětský byl tvůj zrak
a pln svatého míru.
Já k prsům svým tě přivinul,
jak, sám už nevím ani -
tvé čelo bylo lilie,
mé slzy rosa na ní.
Sladce dřímej, dívko moje,
zlý ať sen ti neublíží;
na tvé lůžko do pokoje
jenom tichá luna shlíží.
Kadeře se vlní zlaté
v tichém, volném oddychání,
na prsou máš ruce spjaté,
na rtech blahé pousmání.
A jak teď se luna chvěje,
zašeptají ústa chvílí;
po špičkách to k tobě spěje
lásky anděl sněhobílý.
Do hlubin tvé duše,
v tůň tvých myšlenek
skláním se jak v řeku
stvolek pomněnek.
Chtěj si nebo nechtěj,
leť neb zvolna pluj,
musíš ve svém nitru
chovat obraz můj.
A i když mne urveš
z břehů beze stop,
tvoje náruč měkce
odnese mne v hrob.
Tichounce, zticha, tak tiše
v soumraku usíná zem,
větřík jen travinou dýše,
červánky loučí se s dnem;
než hvězdy zaplanou z výše,
skloň hlavu na srdci mém.
Zlehounka, zlehka tak chýlí
nad horský potok se květ;
slyšíš, ty květe můj bílý,
srdcem to bouřit a chvět?
slyšíš, jak zalkalo chvílí,
ke rtu jak tiskne se ret?
Ten sladký okamžik snění
mne blažit, nech jej, ó nech!
v mých prsou utiší chvění
tvůj klidný, dětinný dech;
a svět ať v ráj se ti mění
v tvých čistých, andělských snech!
Již moře volá z dálky,
u břehu čeká loď,
mé dítě, tedy sbohem -
už neváhej a pojď!
Přes moře žití pluje
tak mnohá loď i vrak,
mé srdce půjde s tebou
jak s lodí mořský pták.
I až je nenadále
vod bouřných zhltí kruh,
pluj, dítě, mužně dále
a chraň tě věčný Bůh!
Tvůj rušit mír, nač bych to chtěl,
ty moje růže bílá!
Ó sni ten květinový sen,
jaks do dneška ho snila.
Sni, jako v tichou letní noc
svůj sen má poupě svěží,
když bílá záře měsíčná
se na lupíncích sněží.
Já, pozdní poutník, zastavil
se u tebe jen vmále, -
až den tvůj zoří zakmitne,
ty vzkvěť, - já půjdu dále.
Však budu na tě vzpomínat,
až utrhnou tě za dne
a někomu tvůj poslední
list zvadlý z ruky padne.
Leť si dál, kam blaho tvoje
odnáší tě teď,
nestačí ti srdce moje,
hledej jiné, - leť.
Svět je velký, svět je širý,
dost jich najdeš, vím,
což ti dnes ten koutek sirý,
jemuž bylas vším!
Leť si dál, kam blaho tvoje
odnáší tě teď,
hrdličko, ty duše moje,
leť si dále, leť.
Ale až se mraky sklenou
tam, kde teď je jas,
s tou perutí unavenou
vrať se ke mně zas.
Usměj se, usměj, hrdličko sivá,
tím tichým, drobným, srdečným smíchem,
tak, jako zjara rozhlaholívá
hrdliččin smích se doubravy tichem.
Usměj se, usměj, jenom tak málo,
co blýskne rosa na ratolesti -
tak jen, by se mi o jaru zdálo,
o jaru, slunci a o mžiku štěstí!
Jak slunce na ladech
na jarní padá květ,
tak polibky mé nech
se chvěti na tvůj ret.
To není motýl, věř,
to nejsou roje včel -
v květ nesmí padnout šeř,
květ nesmí ztratit pel.
Jak ve květu i v tvých
buď prsou svatý klid,
bys o těch polibcích
kdys mohla blaze snít.
Do dáli, do daleka
mne dnes to volá zas -
tam někdo na mne čeká
tak dlouhý, dlouhý čas.
Kdys v noci v širém moři,
jak měsíc v něm se lesk,
já zřel dvě tmavé oči
a slyšel tichý stesk.
Pojď k nám! - to šumí z moře;
já řekl: Ještě ne -
a jako přízrak zniklo
to v hloubi bezedné.
Má loď, ta jela dále,
já šťastně přistál v břeh,
já zapomněl těch očí
ve mnohých, blahých dnech ...
- Dnes, jako v moři, blýská
se mhou měsíčný jas -
a z daleka to stýská
a volá mne to zas.
Když tichá noc se na zem sklání
a první hvězda vychází,
tu z jasnošera vystupují
v mou duši zašlé obrazy.
Jak mlhy jdou, když luhem táhnou,
ti hosté tiší, bezděční,
ten na hlavě má gloriolu
a jiný věnec smuteční.
A na jich vážné tváře line
hvězd dalekých se sněžný jas -
Vy dávno zašlé upomínky,
co vracíte se ke mně zas?
I cítím, jak se zrak mi kalí.
Teď mizí v blankyt daleký -
a jest mi, jak by lépe bylo
už s nimi tam být navěky.
Vy oči dávno zavřené
všem slastem už i bolu,
co hledíte v té vzpomínce
tak teskně na mne dolů?
Za vámi není myšlení,
před vámi touhy není,
však utkvět ve vás zůstalo
to milující snění.
Vy oči tmavé, zamžené,
tak snící, kdys jak živy -
snad přec tou láskou nemroucí
jste kdes mne pamětlivy!
Když tak to bylo souzeno,
nuž tedy sbohem budiž!
ty spíš v svém hrobě hlubokém
a víc se neprobudíš. -
Tvé srdce ani vzpomínky
už lásky nepocítí,
ty zapomnělas pod travou,
- já zapomenu v žití.
Ta tráva nechce uvadnout -
já dlouho plakal na ní,
než děl jsem: Navždy sbohem buď,
- a nikde na shledání!
Na perutích myšlenek,
málo cestu znaje,
vyletěl jsem úsvitem
kams ku branám ráje.
Nebe bylo hluboké,
cesta byla dlouhá -
mnohá s křídlem zlomeným
potkala mne touha,
já jak letěl nahoru,
ona střemhlav dolů.
Vzkřikla jen: Však sejdeme
navečer se spolu!
Zadul vichr na podhájí,
pták zazpíval v šerém hvozdě,
sníh polétal v šedém kraji,
- zpíváš, ptáku, pozdě, pozdě!
Zpívej! - ne tak zádumčivě,
zpívej trochu veseleji;
vítr duje dnes tak divě,
křídla se ti mrazem chvějí!
Co je po tom v světě komu,
já si zpívám v šerém hvozdě,
chorý pták na suchém stromu -
zpívám proto, že je pozdě.
Já, bludný jezdec, plání jel,
to pustou, šerou plání,
a nikde květu nebylo,
jen poušť a mraky na ní.
To nebyl div, že v pozdní nic
jsem znaven klesal steskem,
to nebyl div, že jsem si přál
těch mraků zhynout bleskem.
Však mraky jako z ocele
tu stály jen a stály
a vůkol modré bludičky
jen plály, plály, plály.
Tu malou, drobnou písničku
mi zazpívejte dnes,
jak drozd ji večer zazpívá,
než ztichne pustý les.
Tu malou, drobnou písničku,
již slýchal jsem tak rád,
když navečer jste, matičko,
mne ukládala spát.
V mých prsou už tak ticho jest,
jak tich ten pustý les -
Ó zpívejte! - já bych tak rád
už navždy usnul dnes.
Zas sladká vesna širou zem
oblékla v květiny
a já se ptal: Kde pro mne květ
je ze všech jediný?
Šel cestou jsem i lučinou
i k horám, v skalní sluj,
a mnohý květ jsem utrhnul,
však nebyl to květ můj.
A ptal jsem se: Což neroste
květ pro nikoho z nás?
A v prsou mých kdos odvětil,
jak z mhavé dálky hlas:
Kdes na dalekých ostrovech,
kde v říši snů a dum. -
Zde ještě nikdo nepřitisk
jej ke smrtelným rtům!
Mé štěstí jako zlatý pták
mi uletělo v taji,
já zašel v říši pohádek,
zdaž tam ho neskrývají.
Tam ptal jsem se jich: Štěstí mé
či nezhlédli jste tady?
a zvučný smích jak zvonků hlas
mi v odvět zazněl všady:
Dost štěstí tady skrývají
kouzelné naše hrady,
však lidské štěstí, bláhový,
to ztěžka najdeš tady!
A nejvíc dívka čarovná
se smála mezi všemi,
i chopila mne za ruku:
Pojď, navraťme se k zemi!
Snad tam tvé štěstí najdeme,
dí dál ta zlatovláska.
A dím: Kdo jsi, má vůdkyně? -
i usmála se: - Láska!
Buď svatý mír v tvých prsou, duše drahá,
a svatý mír ve snivém zraku tvém,
ty hvězdo má, k níž duch můj vzlétnout váhá -
krom modlitbou, jež chví se na rtu mém.
Mé srdce těžké v života je boji
a k oddechu bych rád odešel již,
tu vzešlas ty v té čisté kráse svojí
a já se díval v křišťálnou tvou výš.
Ó záři, sviť tam z nebe blankytného,
v tvůj čistý jas já dívám se tak rád
a stačí mi, že z tůní míru tvého
paprslek jeden též v mou duši pad.
Zas květy pučí na stromech
a v sadu pějou ptáci
a v dáli v skalných průlomech
zpěv kukačky se ztrácí.
Ó srdce, vzbuď se v důvěře,
tys spalo čas tak dlouhý -
slyš, jaro klepá na dvéře
a je tak plnou touhy.
Pln touhy je ten smavý hled,
klín plný květné zdoby,
Jsem jaro! volá, nesu květ
i na zapadlé hroby.
A viz, jak též na květech mých
se rosná slza třpytí, -
a koho nedojal můj smích,
ten není hoden žití!
Buď vítáno mi nastokrát,
ty mojí duše jitro, -
tak dlouho práh jsem po tobě,
až svitlo jsi v mé nitro!
Mé hvězdy jedna po druhé
mi zacházely zvolna
a zbyla jen ta vzpomínka,
tak bolná, ach tak bolná!
Já v žádný den už nevěřil,
tak nebe bylo stměno,
tu vzešlas ty, má denice,
má duše ty, - má ženo!
Na prsou svých nech snít mne zas
ten krásný žití sen,
a kane-li mi slza z řas,
ó nech ji kanout jen!
To v květu z noci ovzduší
je rosná krůpěje -
zář očí tvých ji osuší,
jak jen se usměje.
Ó sviť mi zrak tvůj slunečný
na dlouhý, blahý den,
ať štěstí klam je bezděčný,
ať pravda - neb jen sen!
Poznámky
1 Anna Veselá - sestra Sládkovy druhé ženy, provdaná Dewettrová, operní pěvkyně (1890-1950); jmenovitě jí Sládek věnoval báseň Mladé zpěvačce
2 modrák - chrpa
3 Píseň litevská - Zeyerova Litevská píseň (v knize Básně s titulem Jiná litevská píseň) vyšla v Lumíru 1.1.1887, báseň Sládkova tamtéž 20.3.1887
zpět na obsah 
Další: Znělky