Touha.

(Dle Höltya.)

Sladký chřtánku luhu, v máji celé nebe
V srdce druhdy co mé vzpívals, nyní hoře:
Proč, slavíčku, pěješ mi
Z přítmí v zeleném bučí?!

"Nesmějeť se ti víc láska," - úpí slavík -
"Láska, jež zelenost máji dává stkvělou
A věštce máje daří
Čistějšího zpěvu zvukem."

Úsměch lásky mizel; - přec v růžném se
Lesku sem vznáší ta, jenžto mi rozkoše
Nadzemské v tetelící
Se duši vlila pro opoj.

Ujdiž, o přelude! drahá milostka již
Vesničku nekochá, plesá ve šperku měst,
V hlučné síni se lesknouc
V cizím si libuje kole;

Srdce neceníc mé, z prostoty smích dělá,
Z písní nelíčených: - žeť nejsem krášlený,
Má že nožka schopností,
Jimž města učí, nemá. - -

V blaho lásky svaté, darmo roznícené,
Nemáli vznésti mne panny políbení?
V tužbě nyjící mně má
Svadlé záhy odkvest jaro? -

Nechť, máji libý (než opět s jasných slunka
Hradův sestoupíš), lásky hymnou mne pozdravíš: -
Aneb na mé hrobce kvítí
Jemným ať vyrážíš dechem!