- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Doktor Faustus když se ráno domů navrátil, ducha před sebe do komory povolal, kterýž se také před ním postavil, věděti chtěje, čeho D. Faust žádá. A jest s podivením, že duch s člověkem, od kteréhož Pán Bůh ruku odvracuje, takovou neřest a tlachání působiti může, ale podle přísloví takoví tovaryši ďábla zde, aneb na onom světě viděti musejí. A protož opět doktor Faustus kejklzoky své začal, a znovu ducha svého zaklínav, tyto artykule jemu předložil:
Předně, aby mu poddán a poslušen byl ve všech jeho žádostech, otázkách a chtěních až do jeho Fausta smrti.
Druhé, aby před ním nižádné věci, o kteréž by se jeho ptal, nezatajoval.
Třetí, aby jemu na všecky jeho otázky pravdivou odpověď dával.
Těm předloženým artykulům duch jemu odepřel, a toho se zbraňoval, kladouc některé příčiny, že by k tomu žádné dokonalé moci neměl, leč co by jemu od pána, kterýž nad ním panuje, poručeno bylo, řka: Milý Fauste, vykonání žádosti tvé, ne v mé, ale v moci boha pekelného jest. Jemužto D. Faustus odpověděl: Kterak mám tamu rozuměti, nemáš toho moci dokonalé? Řekl mu duch: Nemám. Zase Faustus k němu vedce: Pověz mi medle toho příčinu. I věz, že mezi námi (řekl mu duch) tak dobře regiment a panování jest, jako i na zemi, neb máme naše správce, regenty a služebníky, jako i já jeden služebník jsem, a království naše jmenujeme Legion, neb ačkoliv Luciper pro svou pejchu a vysokomyslnost sám se k pádu přivedl, však také legion má, a nad mnohými ďábly regiment a řád nařídil, jehož i knížetem východním nazýváme, neb on panování své na východu má. Takové panování jest také i na polední, půlnoci a západu. A poněvadž Luciper, svržený anděl, panství a knížectví své též pod nebem má, my jakožto služebníci jeho musíme se změniti, mezi lidi dáti, a jim poddáni býti. Jinák by člověk se vší mocí a uměním svým Lucipera v poddanost sobě uvésti nemohl, leč by poslal ducha svého, jakož i já poslán jsem. Také jsme žádnému člověku pravého gruntu bytův ani spravování a panství nezjevili a nezjevujeme, leč zatracenému po smrti jeho, což potom on teprv pozná a zví. Nad takovou řečí D. Faustus se pohnul, řka: Za příčinou tvou já nechci zatracen býti. Odpověděl mu duch, atd.:
Nechceš-li k cuku svému jíti,
nemá žádost tvá místa míti.
Nemá-li tvá žádost při mně místa,
musíš se mnou, Fauste, věc jistá.
Jakž tě dlouho zdržím, málo zvíš.
Půjdeš se mnou potom, sám uzříš,
Neb to tvé srdce tě zavedlo,
a k takovým strastem přivedlo.
A řekl mu D. Faustus: Jdi ke všem čertům, i pryč, a nevracuj se zase ke mně víc. Ale když již duch odstoupiti od něho chtěl, hned oumysl Faustův v jiný v tu hodinu a chvíli se obrátil, a protož ho opět zaklínal, okolo nešporův k němu nadjíti zase dal, a z něho vyrozumě, co dále na něho vznášeti, a čeho více žádati bude, k čemuž jemu duch povoliv, s tím tak před očima jeho zmizel. Z toho pak prvního hádání, bezbožného doktora Fausta srdce a domnění se porozuměti může, kterak, když mu ďábel, jakž říkají, píseň Jidášovu zpíval, že by se do pekla dostati a v něm zůstati musil, na své neústupnosti předce nepohnutedlně stál a trval.
zpět na obsah Další: Druhé hádání Faustovo s duchem Mephostophilem řečeným.