- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Jež kyneš včele k úlu zpátky
a dělníku klid vracíš sladký,
ó hvězdo míru, vítám tebe,
jak hledíš klidně v úkoj všem,
jak zjevíš se pod brvou nebe,
jak láska sladkým úsměvem.
Tvá nebesy jak zaplá záře,
kraj dříme kol ve vonné páře
a řev stád bučí při návratu
a stráň zní zpěvem veselým,
co modravý nad každou chatu
se vznáší, krouží vzduchem dým.
Ó hvězdo, která srdce pojíš,
a rozdvojené těchou hojíš,
ty vzpomínáš v svém zazáření
na polibky a přísahy,
jež nezaplaší rozloučení,
jsou příliš srdci předrahy!
Anglie lide námořský,
vy strážci našich moří,
jichž vlajka tisíc let se již
v bouř i v boj vítěz noří,
již vztyčte slávy práporec,
neb noví vrazi jdou,
on ve vln rej dál bodře spěj,
když divé větry řvou,
když bitev duní hromný ryk
a divé bouře řvou.
Neb z každé vlny otců duch
se vznáší hned, vás zdraví,
jich slávy místem - bojiště
a hrob - ocean tmavý.
Kde padl velký Nelson, Blake,
tam srdce žárem vrou,
jen ve vln rej, dál bodře spěj,
když divé větry řvou,
když bitev duni hromný ryk
a divé bouře řvou.
Zdí nemá Britsko potřebí,
je strmé věže vroubí,
hřmí pochod jeho vlnami
a domov svůj má - v hloubi.
Domácí nechá duby hřmít
v hru proudů zuřivou,
tu ve stu ech zaduní břeh,
když divé bouře řvou,
když bitev duní hromný ryk
a divé bouře řvou!
Plamenná vlajka anglická
boj vznití ještě větší,
než vzplanou hvězdy pokoje
z tmy noci, z nebezpečí.
Pak, válečníci moře, vám
dny slávy zaplanou,
zvuk vašich jmen tu proslaven
se vznese nad vodou,
ryk bitev hromných dozuří
a bouře ustanou.
Co světský tvar, propadne v zmar
i slunce musí mříti!
než Nesmrtelnost za svůj dar
co smrtelné, můž vzíti.
Na duši mou sen dopadal,
jenž duchu mému křídla dal
a k době té mne schvěl,
já tvorstva slední okamžik
jak druhdy Adam jeho vznik
jsem ve svých dumách zřel.
Zrak slunce chorobný měl vzhled,
zem bledá, šedá tlela,
kol posledního z lidí v sled
se koster řada schvěla.
Ti v bojích mrtví, rezavou
zbraň vzpínali ti nad hlavou,
ty strávil hlad neb mor,
kol města prázdná, ani šum,
co mrtvol plných ku břehům
táh němých lodí sbor.
Jak prorok slední človék s:ál,
bez pochyb, klidný, bdělý,
jak bouře valný duch když vál
a zpustošil hvozd celý.
Řka: Hrdé slunce, zhasni již,
tvá tvář je led, ach ustaniž,
dál plout, jsme bratři teď.
I Milost prosí: Ne víc dál,
slz lidských zřelo's ve příval,
dál téci nemá, hleď!
Ať moudrost, pýchu, nádheru
v tvém svitu rozvil človčk,
i uměn slávu veškeru,
jímž slouží živly po věk,
já pro tebe přec nechci lkát,
dne králi, skloň se na západ
s triumíů řadou všech,
jež ozářil tvůj pablesk kol,
jen rci, zda tebou lidský bol
kdy zhojen a kdy vzdech?
Jdi! Zapomnění závoj nech,
nech noc na všecko spadnout!
Víc nevzcházej, by lidstvem vzdech
a bol zas měl snad vládnout.
Té smutné hry již zanechej,
smyslnost více nevzbouzej,
dost muk, ať lidstvo spí!
Jak nemoci je zdrala léč,
a jak je bitev schvátil meč,
jak srpem tráva tlí.
Já též mdlý jsem, bych mohl dál
v tvé žáry patřit schnoucí,
ty svědku patřící v můj žal,
mřít neuzříš mne, mroucí! y
Můj ret, jenž lká tvé requiem,
ty neuzříš, jak chvějný, něm',
ni bledost tváří mých,
zmar kosmu buď můj slední šat,
chci, pouze v temnot majestát
by mroucí dech můj tíh.
Můj duch jen k tomu vzletí zpět,
kdo rajský tvůj žeh vznítil,
však nemni, zmírá, tvůj že hled
se v zmaru v slepost zřítil!
Vzplá v blaženství mu nový den,
jejž neznáš ty a jejž dal ten,
jímž člověk spasen vstal,
vstoup k břehu pekelných on řek,
tam pekel trofej urval, rek,
a smrti osten vzal.
Mři, slunce! V trosek všeho říš
chci hrdý tady čníti!
Z všech slední nejtrpčejší číš,
již člověk pil, chci píti!
Rci moci, jež tě skryje v klín:
Tak Adamův mřel slední syn,
v rubáši kosmu mřel,
on v tříšti všeho hrdý stál,
on Nesrnrtelnost v úděl vzal,
neb za štít Boha měl!