- Mácha | - Písně | - Copyright | - |
V šírom poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvětá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zaletá;
hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navzdy,
nehrozí myslivce luk.
Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln zbouřených chřest,
domnívá se, v šírém světě
někde přec že pokoj jest.
Však on darmo, darmo hledá,
všude s ním jest tryzeň zlá;
příčinu on nepokoje
v srdci vlastním s sebou má.
Pokoj v žádné není době,
světem zhoubný hrozí vír;
pravý pokoj jest jen v hrobě,
v Bohu jen jest pravý mír.
Ani labuť ani Lůna
oblaky neoře;
léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala,
na práh klekla, ruce spjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná,
pro mne se nesouží,
dej jí, panno, hvězdo čistá,
po kom ona touží.
Z temna lesa žežhulička
zakukala, zaplakala
pod Karlovým tejnem:
"Karlův tejne, pevný hrade,
památníku reka zpustlý,
slávy stíne, slávy hrobko,
zašlá hvězdo, zhaslé slunce;
ó jak stojíš pustý, pustý! -
Karlův tejne! - Karlův tejne! -"
Vítr, chladný vítr věje
přese hvozdy husté;
svadlým listím hustě seje
na strníště pusté.
Smutně kposledu v křovině
kukačka kukala,
smutněji však na rovině
dívčina plakala.
"Věnec krásný jsem ztratila,
těžko bez něj býti;
bouře růže odšatila,
jiný nelze víti.
Aj tam na mé sestry hrobě
ještě vlají stíny,
tam já pujdu, spletu sobě
věnec z rozmarýny."
Zalká jinoch v černo lesa:
Temnáť noc bez svitu Lůny,
smutnéť jaro bez všech květů,
pustýť život bez milenky! -
V šírom světě jedna - jedna -
jedna jenom - - měj se dobře! -
Zašlo slunce - sklesla noc,
černá noc - chce se mi spáti.
V šírom poli dubec stojí,
pod dubem palouk zelený
obilím žlutým prohlídá.
Přijdou ženci, žito sežnou,
na palouku odpočinou,
i ty tamo odpočiň si,
poshov sobě na mém hrobě.
Vylítne křivánek pozdní,
zazpívá v rozmarném pění:
"Již ho není - již ho není!"
Nesbírá v háje stínu
má děva tamo u vody
zrána červené jahody
do bílého si klínu:
léč růže to vykvítá,
leč že tam u borovice
bílá vkolo holubice
z dřeva na dřevo lítá.
Háj děvu neobjímá,
na nálesí, na rovině
ustlali v lůžko dívčině,
tam ona ještě dřímá.
Rozprostřela chladná noc
nad lesy bezhvězdné roucho;
studený vál vítr lesem
a po listí starých dubů
tuhly tiché slzy noci.
Skryla zvěř se do svých doupat,
spalo ptactvo v teplu hnízda,
jen dvé ještě dravých ptáků
bdělo v stínu černé jedle,
po kořisti číhajíc.
Pokraj lesa, pode skálou
stojí dvé zlých zákeřníků,
jinoch jarý, šedý starec.
"Co se bělá," vece jinoch,
"co se bělá cestou s hory?"
"Snad to Lůna pobluzuje
ve vrcholích tmavých jedlí;
nebo labuť časně vstává.
Snad dokonce z dalné vlasti
druh jde tebe navštiviti,
či milenka k tobě spěje."
Zachvěje se jinoch jarý,
odhovoří jemu tíše:
"Ba jest to jen nový sníh,
dávno zašla bílá Lůna,
labutě již pryč odtáhly,
vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
druhem meč můj ocelivý
a mou mílkou černá noc."
"Celá ta krajina
holé trní rodí,
že moje milenka
s jinými se vodí.
Měj se tady dobře,
ty vraný koníku,
i vy, sokolové,
i ty, věrný psíku.
Oba sokolové
od rána do rána
svobodně lítejte
prostí svého pána.
Do lesů zaběhni,
můj vraný koníku,
ty však nyní hledej,
povzdy věrný psíku,
z rána do večera,
večera siného,
od dvoru ke dvoru
pána si jiného;
já zajdu daleko
do šírého světa,
nevrátím se nazpět
po celá tři léta,
po celá tři léta,
ba v mém živobýtí
nechci já krajinu
tuto víc uzříti."
Zaslechla to děva,
zaplakala tůze,
ohlédl se jinoch,
nevzpomněl té chůze.
Pod starým hradem v večerní době
žežhulka volá kuku na buku.
"Podej, můj milý, statnou mi ruku,
podej mi ruku, podej mi obě;
snad že již více nepřijdem k sobě,
léč až žežhulka smutné si kuku
zavolá sama v rozlehlém buku,
v rozlehlém buku na našem hrobě."
Na lučině husy pasou,
pasou je tam pěkné panny;
letí sokol, - rozlétly se
sivé husy na vše strany.
Jedna husa, sivá husa
vzhůru letí pod oblaky.
Jedna z panen na lučině
za husou své zdvíhá zraky.
"Huso, huso, sivá huso,
ohledni se na vše strany,
ohledni se po táboru,
co hoch dělá milovaný?"
"Na palouku bílý kámen,
při kameně voda běží;
na něm roští, a v tom roští
milý tvůj ubitý leží!" -
Zrána na usvítě
od mne nešťastného
ulétla hrdlíčka
do pole šírého.
Dívko, z tvých pramenů
ona se napila,
tys rozstřela sítě,
ty jsi ji lapila.
Tvá hrdlička zvavá,
ta ji přivolala;
i lahůdka zrádná
v sítě zamotala.
"Nemám já pramenů
ni lahůdky zrádné,
ni hrdlíčky zvavé
ani sítě žádné."
Tvoje modré oči
jsou ty pramenové;
lahůdka ta zrádná
malinoví rtové
a hrdlíčka zvoucí
stříbrné tvé hlasy;
sítě lapající
tvé jsou zlaté vlasy.
Letěly koroptve plaché
přes jalovec nízký;
hlásala střelná rána,
můj milý že blízký.
Zaplašená po nálesí
utíkala srnka,
dívčina kde jalovcová
střásala si zrnka.
Uleknutá sobě tuze
ruku poranila,
zabolelo to až v srdci,
slza ji polila.
V jednom roku jalovcová
křoví květy mají,
v druhém roku zrnka vzejdou,
v třetím zrnka zrají.
Až ta zrnka zralá budou,
všecka opadají,
jedno zrnko přehluboko
v zemi zasypají.
Slzy dívky pak zrosejí
jalovec, kdy vzejde;
nebo více na nálesí
s milým se nesejde.
Neroztál sníh ještě
ve skalnatém čele? -
Sníh již dávno splynul;
léč že to labutě,
jsou labutě bílé,
spočívají tamo
na vysoké skále
v zeleném osení,
jenž líbě zavání
večerní krajinou.
Zkuď, labutě bílé,
semo jste přitáhly? -
Od východní strany
po růžovém nebi
zlatostkvoucí bránou?
Či tam od západu
šly jste proti slunci?
"Ne, my od půlnoci
z chladných táhnem krajin,
táhnem na poledne
v kraj věčného máje,
jemuž není rovný
v šírom světě žádný;
nejkrásnější kvítí
vykvětá jen tamo!"
Vy labutě bílé,
vy zůstaňte tady; -
nade všecky kraje
dědina jest naše;
nade všecko kvítí
milenka jest moje.
Hasly zatmělé hvězdičky,
zamkla uplakané očičky,
zjitra kdy zoře zaplálo.
To smutný den, ó to smutný den,
slunce nevyjde kdy z mraků ven;
děvče se nikdy nesmálo.
Zašlo slunéčko za hory,
s ním milý můj mně šel navzdory;
vrať se, milý můj, a pojď.
Šel doly, šel stezkou po hoře;
daleko, daleko za moře
odnesla rychlá ho loď.
Jistě že by jsi se nazpět dal,
kdyby jsi lásku mou k tobě znal,
věděl, jak srdce mne bolí. -
Řekněte vy mu tam, hvězdičky,
že po mezích květou slzičky
a zraje žítko že v poli.
Modřínové, mladí modřínové,
proč smutně stojíte? -
"Hučí bouře, horou dolem,
hvozd, který nás druhdy chránil,
nyní leží posekaný;
bouře láme větve naše,
vítr s hory je zanáší,
příval zemi s kořenů odrývá."
Chladnou nocí svítí Lůna,
bělají se malé dvory;
mezi dvory palouk velký,
vstřed palouku pahoreček,
na pahorku planá hruška,
pod hruškou dva bratři sedí.
Mladší dřímá bratru v klínu,
podle malá harfka leží.
Starší prstem přejel strůny,
pak si vzdechne nocí tichou:
"Těžko ptactvu vzdál od hnízda,
smutno žežhulce bez matky;
smutněj dětem bez rodičů,
tížej vzdáleným od vlasti."
"Proč, Vltavo, řeko divá,
tmavou nocí v bouři lkáš?
S mými tvé snad vzdechy pojíš?
Mé snad žely také znáš?"
U Vorlíka skály krásné,
pod nimi květnatý břeh! -
Ó by k nim mé vlny bystré
vrátily svůj rychlý běh!
"Darmo, řeko, tvoje lkání,
darmo tmavou nocí zní;
vlna tvoje v moře spěje,
oných břehů neuzří!"
Darmo též i tvé vzdychání,
dnové, pro které zde lkáš,
oni dnové zašli dávno,
více jich již nepoznáš!
"Ano zašly - časy milé!
kdy jsem bloudil v mladý den
podle Želetínky hájů; -
v krátké noci krásný sen." -
Želetínky háje
modré stíny plodí,
modrými tam stíny
mnohá srnka chodí.
Jedna srnka bíláť
nade všecky jiné,
které tamo mají
své obydlí stinné.
Stověžitou Prahu
ode místa toho
dělí řeka bystrá,
dělí hor i mnoho;
přece noha moje
v onou stranu spěje,
své kde Želetínka
tiché stíny seje.
Vzešly hvězdy zlaté,
Lůna zasvítila,
všecky srnka bílá
krásou převýšila.
Toužím vzdy jen, aby
mojí srnkou byla;
rychlosť však mých kroků
pryč ji zaplašila.
Srnko, bílá srnko,
uposlechni radu,
opusť háje tmavé,
pojď v město do sadu.
Ubíhala ona
dále ve křovinu;
"Miluje vzdy srnka
svobodnou hájinu."
Pro ní oko moje
v noci slze lilo,
vzešlo slunce zrána,
mne nepotěšilo.
zpět na obsah Další: Písně mimo cyklus