- Komenský | - O Kazatelství | - |
Druhá částka umění kazatelského jest věc a řeč sobě uměti pořádati, aby všecko světlé, snadné, srozumitedlné a pochopitedlné bylo. Dvoje pak ta péče býti má:
Ne všecko zajisté, co čtoucímu neb přemyšlujícímu na mysl přichází, před fidmi vylévati sluší, ale toliko, co k vzdělání slouží. Zadržeti se tedy má kazatel od těchto věcí:
Naproti tomu pak bráti sobě má do kázání kazatel věci k vzdělání posluchačům sloužící, totiž:
Rozebera a vysvětle sobě text, dobře učiní kazatel, jestliže sobě, co nejjadrnějšího v něm nalezne, vybera, oddělí k tomu, aby to potom v kázání nejpilněji uvedl. Má zajisté každý text nějaká obzvláštní slova neb věci, kteréž před jinými bedlivěji předložiti, vysvětliti, zaostřiti a posluchačům v mysl uvesti potřebí: a to budou emphases aneb nervy, totiž jádra neb kvítkové, neb perličky, neb hvězdičky kázaní toho. Protož je sobě kazatel napřed vybrati musí, aby jimi užitečně buď jako jádrem krmil, aneb jako kvítky vonnými občerstvoval posluchače své. Tak v neděli XIX. Trinisaris jako hvězda se třpytí tá sentencie: Abyste věděli, že Syn člověka moc má odpouštěti hříchy na zemi. V nich toto opět tré nejjadrnější: 1) abyste věděli (to jest jisti byli), 2) že Syn člověka (to jest bratr váš), 3) na zemi (to jest zde se toho dojíti může) atd.
Toto pak tré v textu jádření slove.
Příkladové toho v našich textích:
Jan 13, 34, 35
Jan 8, 46 atd.
i. Zvláštní věci: V. 47. Kdo z Boha jest; v. 51. Bude-li kdo zachovávati řeči; v. 58. Prvé, než Abraham byl.
Nečastá: Kdo z vás bude mně atd. Item jestiť, kdo hledá a soudí. v. 50. Item Abraham se veselil, aby viděl, v. 56.
Příhodná: 1) Ke dnům pašijovým: Kdo z vás může atd. Že nevinně trpěl. 2) Káže-li se tvrdošijným, v. 46. 47; pakli klevetným a utrhavým, v. 48; pakli utržky snášejícím, v. 49. 6; jestliže honosným a chlubným, v. 54; pakli snášejícím nebezpečenství od lidí zlých, v. 59; pakli umírajícím, v. 51.
NB. K věcem zvláštním také přináležejí všecky pěkné metafory, protože v sobě zavinutě zdržují celou komparacii (přirovnání) jedné věci k druhé: kterouž rozvina, velmi se posluchačům poslouží. Jako když se Bůh nazývá skálou, hradem, baštou neb věží, štítem neb pavezou; item pastýřem, otcem, manželem atd.; všudy tu zastavě se, znamenitých naučení o Bohu a jeho při nás správě dobrati se můž. Tak svatý Pavel (2 Kor. 2) tělo náše nynější smrtedlné nazývá stánkem, budoucím pak v onom životě příbytkem aneb domem: z čehož plněji to rozsoudě, bystrá přemyšlování plynou, jako že: 1) Stánů (nebo boud) užívá se v poli, domů v městě: tak přítomný život jest jako pole neb pustina, město jest nahoře. 2) Stánů se užívá, když se proti nepříteli polem leží: tak my nyní na bojovišti jsue. 3) Stánové nejsou věc stálá, ani se k tomu nestrojí, aby stálé byli, než aby se rozbořiti aneb rozebrati mohli: domové pak ti se stále stavějí, aby třeba na věčnost trvali: tak nynější náše těla jen na chvíli nám daná atd. 4) Stánové z věcí tenkých, lehkých, špatných: tak těla náše jen z živlů. 5) Stánové před větrem, deštěm, povodní, zimou dostatečně hájíti nemohou, nýbrž tím sami se kazí: tak nynější těla nemocmi, bolestmi a rozličnými příhodami. 6) V stáních bydlící rozkoší a pohodlí zvláštních nehledají, než potřeby toliko, domu sobě těch věcí odkládajíce: tak bychom my měli. Tak když Žalm 124 o nepřátelích církve praví, že by je sehltili, přikváčili a zachvátili, do osídel zjímali, tím je k líté zvěři, proudu, povodni a k ptáčníku připodobňuje, což se šířeji, jak při které té věci bývá, rozvinouti můž a bude velmi jádrné: a takť se podobně ve všech podobných ostrých metaforách činiti má.
Poněvadž všecko, co napsáno jest, k našemu naučení napsáno jest, jakž Duch boží svědčí (Řím. 15, 4), ze všeho kazatel, co v textu a výkladu jeho jest, naučení vyvozovati má. Nýbrž chce-li užitečné slovo Života přednášeti, větší díl kázaní stráviti musí v vyučování, k čemu předložené slovo slouží, nežli v rozbírání a vysvětlování smyslu a otázek nějakých subtilných. Tím zajisté i historie Písem od jiných historií se dělí, že se v nich nejen, co a jak se stalo, ale také (a více), proč aby se tak stalo, Bůh chtěl, uvažovati musí: jmenovitě, co tu nám Bůh jako v zavinutí i k poučení, i k následování poskytá. Protož i to jisté jest, že žádné historie a žádného povědění v Písmě není tak na oko špatného, z něhož by se mnono rozličných naučení nemohlo vyvésti, kdo umí. A tak tedy potřebí jest, aby sobě to kazatel dobře vyšetřil a v tom se vycvičil, odkud a jak ta naučení jdou, což se těmito následujícími aforismy obsáhne:
Změnění částečnosti v veřejnost (transitio ab hypothesi ad thesin) jest, když z toho, co se o některé jisté osobě neb věci v textu praví, veřejnou reguli dělám o všech podobných osobách a věcech s cirkumstanciemi jejich. Protož se šetřiti musí, jakého jest stavu osoba, o níž se tu vypravuje. Item jaká jest věc, o níž se mluví. Ku příkladu: Z historie o Davidovi, že cizoložství a vraždu spáchav, z království vyhnán, chci-li reguli udělati, posoudím, že David byl králem a prorokem. Cizoložství a vražda že jsou velicí hříchové, vyhnanství z království těžká pokuta. Odtud tedy vyvstávají táto naučení: 1) Že všickni pádům poddaní, i svatí. 2) Že čím větší osoba, tím nebezpečnější pád. 3) Že Pán Bůh na všech lidech hříchy tresce buď věčně, buď časně aspoň. Luk. 2, 21
Osoby jsou: 1. rodičové, 2. Kristus.
Věci jsou: 1. obřízka, 2. jména dání.
O rodičích co se mluví? Že s dítětem svým podlé Zákona naložili. Ergo; 1) Všickni pobožní sobě každého nařízení božího vážiti mají. 2) Rodičové dítky své Bohu mají odevzdávati.
O Kristu co? 1) Že obřezán jest. Z toho šlo by, že jsme také povinni se obřezovati; ale poněvadž ne pro příklad nám obřezán byl, než pro vyplnění Zákona, jiné naučení per bo nam consequentiam půjde tolíko z toho, že Kristus osmého dne obřezán; toto naučení jde veřejně, že všickni příkladem jeho hned od mladosti jho boží na se bráti jsme povinni. 2) Že jméno přijal. Ergo, každý z lidí své vlastní jméno míti musí. 3) Obřizka co byla? Svátost. Ergo, cokoli Bůh za svátost neb za poctu svou nařídí,byť to před rozumem pouhé bláznovství bylo, svaté však jest a svaté ostříháno býti má. 4) Jména dání. Ergo, jména dávána býti mají pěkná, kteráž by dítkám pěkného něco, co býti má, vyznamenávala. Ergo, Bůh jména všechněch lidí ví, než se v životě počínají.
Osoby rozmlouvající: Kristus a Nikodém.
Věc: láska boží k lidem atd.
Nikodém přišel ku Kristu. Ergo, 1) nemnozí moudří a slavní, však vždy někteří. Ergo, 2) i velicí doktoři Kristu se za učedlníky dávati styděti nemají. Přišel v noci. Ergo, kdo zjevně Bohu sloužiti nesmí, tajně povinen. Kristus Nikodéma přijal. Ergo, mdlobou lidskou nepohrdá. Ergo i my. Kázal jedinému. Ergo, 1) služebníci vždycky rádi opravovati mají, by s jedním. Ergo, 2) nermuť se nad řídkostí, byť i sám jediný byl. Kázal v domě. Ergo, slovo boží nejen v chrámě, ale kdekoli mluvené jest tím čímž jest. Kázal věci potěšené. Ergo, tak služebníci s zkroušeným svědomím zacházeti mají. Věci. Bůh miloval. Ergo, milujmež tedy i my. Miloval nepřátely. Ergo i my. Tak miloval, že Syna dal. Ergo, i my hotovi buďme pro bratry život klasti. Dal Syna svého. Ergo, kdo jinému dobře činiti chre, z svého má činiti. Aby spasení byli. Ergo, kdo co dává, k užitku dáti má, ne za osídlo jako Saul atd.
Jan 13, 34. 35
Osoby: Kristus a učedlníci.
Věc: milování společné.
O Kristu to dvé: 1) Že učil. Ergo, kdo mistrem, pastýřem a kazatelem slove, nejen slouti, ale býtí musí. 2) Že příkladem svým učil. Ergo, nejmocnější poučování jaké?
O učedlnících, že se to jim mluví. Ergo, kdo učedlníkem sluješ, slyš k sobě atd.
O milování, že společné. Ergo, láska nezná žádného podlé těla: není tu bratr, švagr, otec, strýc, domácí, cizí atd., než všickni jedno v Kristu. Na Kristovu formu. Ergo, kdo milovati chce, netřeba se na to ptati Aristotelesa neb Likanora: na Krista hleď, tu máš toho zrdcadlo. Jan 8, 46 - ultimum
Osoby; Kristus, farizeové, Abraham.
Věc: dobré svědomí, pravda, Boží slovo, tichost, chlouba, známost boží.
O Kristu se praví: 1) Že se k soudu podával. Ergo, jaký má býti služebník církve, nýbrž každý křesťan? Bez uhony, aspoň z strany lidí, aby se k soudu jakémkoli podati mohl a směl. 2) Že pravdu mluvil. Ergo ti, jenž na božím místě jsou, toliko pravdu mluviti mají, aby nebylo lsti v ustech jejich. 3) Že se k svým ruhačům mírně spravoval. Ergo, mohl tedy vpravdě říci: Učte se ode mně, nebo já jsem tichý... (1 Petr 2, 23). 4) Že ctil otce svého. Ergo, za nejpřednější částku pobožnosti držeti sluší vším všudy k slávě boží směřovati. 5) Že nebyl chlubný. Ergo, má-li kdo jaké dary, zvláště služebník církve, tím ne své, ale boží slávy hledati má. 6) Že s tím se vším nenávist, hanění, utržky snášel. Ergo, což věrných služebníků atd. 7) Kristus osobné nářeky trpěl, učení však svého mocně hájil. Ergo, služebníci církve v vlastních křivdách trpěliví, v zastávání boží pravdy horliví a udatní býti mají. 8) Že ustoupil zlosti nepřátel. Ergo, 1. vyhýbal tolikéž nebezpečenství; 2. v čas osobné persekucie ustoupiti dovoleno; 3. lépe zlému ustoupiti než se hadrovati aneb k vraždě příčinu dávati. 9) Že prošel a vynikl. Ergo, Bůh o své má péči a i z prostředků vzteklých nepřátel vyvesti můž.
O farizejích: 1) Že nevěří, ačkoli jim pravdu mluvil (v. 46). Povaha zatvrdilých. 2) Že ani slyšeti nechtěli {v. 47). Povaha zlostných. 3) Že uhony sbírali na životu (46,49), lapali za slova (52, 57). Místo důvodů hanění a proklínání užívali (40). Povaha převrácených. 4) Že dišputacii kamením zavírali (v. 59). Povaha v převrácený smysl daných a od Boha zavržených lidí, pravdě se vrážedlně protivících. 5) In genere. Z Židů viděti, že lidé bludům a neřádům zvyklí, když se pravda boží a řádové na světlo zase chtějí vynášeti, trpěti toho nemohou, bouří se, zlehčují, hanějí, pomlouvají i protiví, a tím svou nepřízeň a zlost daremně pronášejí.
O Abrahamovi: 1) Že umřel (v. 52). Smrt ke všechněm právo má. 2) Že se Kristus radoval zdaleka (v. 56). Pobožní radost svou v Bohu zakládají, ne v světu. Item patriarchů a proroků víra rovně byla v Krista, jako i náše.
Věci:
Změna veřejnosti v částečnost (transitio a thesi ad hypothesin) jest, když co se veřejně v textu praví, to k jistým stavům neb osobám se obrací.
Tak Kristus (Jan 8, 47) pověděv veřejně, že kdokoli z Boha jest, slovo Boží slyší, hned to na Židy obrací: Protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.
Tamtéž (v. 51) praví se: Bude-li kdo. Ergo, z toho jde, že pobožní, kteří zemřeli v Starém zákoně, smrti neuzří navěky.
Jan 3,16: Bůh miloval svět. Ergo, kdokoli tedy v světě jsi, slyš toto k sobě: Aby každý, kdož věří. Ergo, i modláři tedy a jiní velicí hříšníci.
Jan 13, 35: Potom poznají všickni. Ergo, jak papežencům, kteříž nas odsuzují, nejplatněji toho, že Kristovi jsme, dokázati můžeme láskou společnou.
Nýbrž i osobné aplikácie odtud jdou. Bůh miloval svět, tedyť i mně miloval. Aby každý, kdož věří, nezahynul. Tedy abych já (ty, on) nezahynul.
Jan 13, 34. 35
Jan 8, 46 atd.
Naučení skrz alegorii jest, když se tomu, co historicky neb literně povědíno jest, duchovní smysl dává, jako činí svatý Pavel (K Gal. 4). Dva syny Abrahamovy o dvou zákonech vykládaje, tolikéž horu Sinaj a Sion. Tak historia o upadlém mezi lotry a Samaritánovi (Luk. 10, v. 30), o padlém lidském pokolení a spomocníku Kristu (jakž vůbec známé) se vykládá. Tak z našého textu o obřízce Kristově allegorice se naučení vésti můž a má, že i my se důchovně obřezovati máme, to, co na srdci nečistého, odmítajíce: a to že se hned, jak se znovu rodíme, díti musí, a tu že vpravdě dítky boží slouti začlnáme. V druhém a třetím textu žádná allegoria místa nemá. V čtvrtém také, leč aby se tu duchovní půtka církve s nepřátely rozuměla: však by i to tvrdě šlo, kdyby se. na skrze všecko jedno k druhému rovnati mělo.
O alegorii regule
Může pak za příčinou jednoho naučení někdy všecko to šestero učiněno býti, někdy jedno neb dvoje, jak kteří materia a posluchačů potřeba a sebou nese. Všeho šestera příklad (Řím. 11): Když Apoštol ukázav a prokazav, že vyvolení lidské z pouhé boží milosti jde, za tím 1) potěšuje vyvolených, aby milostí boží jisti byli: poněvadž Bůh darů a povolání svých nelituje (v. 29), consolatio, 2) vystříhá však, aby se žádný vyvolením svým proti jiným nezpínal, sic že by trestání neušel (v. 28), redargutio; 3) potvrzuje opět v tom pravém smyslu pěkným na zavírku promluvením: Ó hlubokosti atd, (v. 33), institutio; 4) odmítá blud těch, kteříž jako by Pánu Bohu napřed byli něco dali aneb něco k věci radili, tak sobě z Boha dlužníka dělají (v. 34. 35), refutatio; 5) rozhorluje svým příkladem k díkčinění (v. 36), preces; 6) naposledy napomíná a prosí skrze milosrdenství boží, aby tedy těla svá vydávali v oběť Bohu atd. (kap. 12), exhortatio.
Tak k tomu naučení, že na víře samé spasení záleží, mohou přidati: 1) Napomenutí, aby té víře rozumějíce, v ní stáli. 2) Výstrahu, a to dvojí, jednu před hrozně škodlivým papežským bludem o ospravedlnění z skutků; druhou před svodem těla, aby víry mrtvé (tj. historicské) za víru ospravedlňující neměli. 3) Napomenutí k slovu božímu a k svátostem jakožto prostředkům, skrze něž se víra štípí, zalévá, roste, sílí. 4) Naříkání na nedbalost mnohých nynějších křesťanů. 5) Potěšení těm, kdož v sobě živou víru cítí, aby plesali, že Kristovi jsou vpravdě. 6) Rozhorlení k modlitbám, že ty věci nám zjevil Bůh a věrou nás obdařil, kterouž aby v nás vzdělával a ji přispořoval.
Zase pak k tomu naučení:
Že pravda nenávist plodí, dosti bude dáti výstrahu, kdo moudrý jest a slouti chce, aby toho nečinil: posvítí-li mu kdo pravdou (do očí) mezi oči, o to aby se nehněval, nýbrž děkoval raději, vida, že tu příčinu má přihlédati k sobě.
Že svědomí dobré nejplatnější jest obrana proti utrhačům; to z textu vyveda, mohu: 1) ponaříkati na některé s širokým svědomím, kteří ani Boha, ani anjelů, ani lidí, ani sebe se neostýchajíce, všecko, co se jim namate zlého neb dobrého, dělají; 2) za tím napomenutí, pobožní aby se toho vystříhali a svědomí svého jako zřítedlnice oka sobě šetřni; 3) pak potěšiti těch, kdož tak činí. Nebo že jich všecken svět a peklo uvíniti a zahanbiti nebude moci: nýbrž svatý Jan dí, že takoví i před pohany smělou doufánlivost mají (1 Jan 3, 21). Ó přešťastní ti a blahoslavení!
Často přichází, že něco z věcí těch, kteréž kazatel mluví, pochybné se zdá, aneb aspoň že následující nějaké potřebné aplikacii, kterouž kázat v umysle má, pevně ustláno býti musí. Tou příčinou kazatel také uměti musí toho, co mluví, dovozovati.
NB. Když sám Bůh mluví k lidem, důvodů jemu vesti netřeba, protože Bůh a sama hrůza velebnosti božské tvor ku poslušenství jímá: takže sama výpověď vůle jeho zákonem jest neproměnitedlnosti. Podobně když prorok mluví, dosti důvodů jest říci: Takto praví Hospodin; item, Hospodin mluví, umlkniž všecka země. Ale když jiný člověk člověku mluví k víře, jemu o tom, což mluví, sloužiti musí, protože Bohem není, aniž se za proroka vydávati můž, a tak ani řečem svým jako božím víry vyhledávati. Protož i apoštolé, ačkoli prvotiny Ducha mající, toho však, co posluchačům svým věřiti neb činiti poroučeli, příčiny a důvody ukazovali, jak psání jejich ukazují, až i svatý Pavel řekl: Jako opatrným mluvím a vy suďte, co pravím (1 Kor. 10, 15). Ovšem tedy nižší církve služebníci k čemu posluchačům svým posloužiti chtějí, mocným pravdy dokazovaním, a ne jen křiky dobývati musejí. Což obzvláštní jsou dvě příčiny: Předně, že mysl lidská jest jakousi svobodou poctěna, aby povinna nebyla, leč pravdě samé ustoupiti. Druhé, že není dobře ani žádati toho, aby lid křesťanský toliko očima správců svých hleděl a toliko nohama chodil, tj. sám co a proč nerozuměje, jejich tolíko vyučením se spravoval. Nebo odtud se Antikristus narodil; a apoštolé moci nad svědomím lidským panovati jak sami neužívali, tak i svým náměstkům užívati zapověděli (2 Kor. 1, 24; 1 Pet. 5, 3).
Výkladu slov, že ten, ne jiný jest smysl, dovodí se:
a) Z samého slova neb slov, že ten smysl sebou nesou přirozeně. b) Z předního cíle a mínění mluvícího, kterýž se z kontextu, tj. předcházejících a následujících slov poznává. c) Z podobných míst, kde buď totéž slovo v témž smyslu stojí, aneb jiným světlým slovem tentýž smysl se vyjadřuje. d) Že tak jednomyslně vykládají buď všickni, neb větší díl, aneb aspoň osvícenější Písem vykladači. e) Ex absurdis. Co by odtud nemotorného šlo, kdyby se jinak tomu Písmu rozumělo.
Ku příkladu nechť jest Matouš 5, 20, kdež řekne-li se, že tu hojnější spravedlnosti nemíní, spravedlnosti evanjelitské, kteráž jest z víry, než spravedlnosti zákonní, kteráž jest z skutků, dovedu toho:
a) Že slovo "spravedlnost" samo sebou skutečnou spravedlnost znamená, zvlášť poněvadž tuto o spravedlnosti farizejské mluví, toliko prý, aby táto náše hojnější byla. Farizeové, pravíme, že spravedlnosti z víry žádné neměli, tedy o ní Kristus tuto nemluví. b) Mínění Kristovo jest ukázati, že farizeové Zákon nedokonale vykládají, což i z předcházejících i z následujících slov celé kapitoly patrné. Tedy o spravedlnosti zákonní. e) Jinde o týchž farizejích Kristus dí: Podlé skutku jejich nečiňte, neboť praví, a nečiní, a všecko, co činí, proto činí, aby vídíni byli od lidí (Mat 23, 25). A opět: Vy farizeové, zdáte se zevnitř spravedliví, a vnitř plni jste pokrytství (v. 28). d) Tak vykládají (kromě některých neuměle horlivých) všickni staří i noví učitelé. Čímž však žádná ujma spravedlnosti Kristově, jenž vírou má přivlastňována býti a sama před soudem božím platí, se nečiní. e) A když se to o spravedlnosti (božské) evanjelitské, kteráž nás před Bohem ospravedlňuje, rozuměti mělo, šlo by odtud, že ta spravedlnost v skutcích záleží, jakž židé chtějí; aneb aspoň z částky v skutcích, jakž papeženci chtějí. Protože Kristus, jaká to hojnejší spravedlnost jest, vykládaje, Zákon vykládá. A tak kteří místo toto o evanjelitské spravedlnosti vykládají, nevědí, co mluví, protože proti sobě mluví a vlastní své učení vyvracují.
Věcí samých, tj. učení božího o víře neb ctnostech, dovodí se: a) Písem svědectvím, b) rozumem, c) příklady neb historiemi. Cožkoli člověk věděti můž a má, to že na trojím svědectví zakládá: 1) smyslu, 2) rozumu a 3) víry.
1) Některé věci známe proto, že je vidíme, slyšíme, makáme, cítíme, okoušíme; jaké jsou věci tělesné.
2) Jiné známe proto, že jich rozumem dostihujeme; jako jsou věci duchovní a tělesné, ty, kterých smyslem dosáhnouti nemůžeme pro vzdálenost.
3) Některé pak známe proto, že nám je Bůh vyjevil, abychom se jich žádným rozumem samým nedomýšleli; jako že svět v šesti dnech učiněn, že lidské pokolení padlo a Synem božím zase vykoupeno.
Ačkoli jiné jsou, kteréž vírou, jiné, kteréž rozumem, jiné, kteréž smyslem chápáme, často pak všecko to tré v jedno se sbíhá. Jako když Kristus učedlníkům (Luk. 24) vzkříšení svého potvrzoval: 1) Svědectvím smyslu; aby hleděli a dotýkali se (v. 29). 2) Svědectvím rozumu; že obluda taková nebývá (v. 39) a nejídá (v. 4) a že jinak spasení nemohlo býti způsobeno (47). 3) Svědectvím zjevných Písem (v. 44. 45. 46). Jakož pro troje svědectví (smyslu, rozumu a písem) na jedinkém božím svědectví, kteréž sama pravda jest, se zakládá. Nebo cokoli Písmo praví, to Bůh praví, protože to hlas boží jest. Cokoli zdravý, jasný, neporušený rozum praví, to Bůh praví, protože to boží obraz jest. Cokoli zdravý, celý, nezmámený smysl praví, to Bůh praví, protože to jistý a divný boží k uvažování všech věcí lidskému rozumu odevzdaný nástroj jest. Protož vidí-li zdravé, jasné, nezmámené oko věc bílou, ta pro boží pravost taková jest a není jinaká. Vidí-li zdravý, jasný, neporušený rozum věc užitečnou, ta pro boží pravost taková jest a není jinaká. Ovšem co Písmo praví, to v pravém, dobře vzatém mínění pravé a nepohnuté jest.
Z toho jde, že důvodové, jimiž mysl lidská jímána býti má, mohou a mají i z Písem, i z rozumu, i z smyslů (ukazovánim patrných. makavých příkladů, komu se tak stalo) vedeni býti, tak jakž že i proroci, i Kristus, i apoštolé činili, známé jest. Což ačkoli nejpředněji o materiích obecných rozuměti se má, však i v artikulích vyšších, v nichž rozum nic neví, než co sobě vyjeveno má, k tomu však, co sobě má vyjeveno, něco také svého přidati můž: ne tak-li za důvod, tedy aspoň aby se proti rozumu a víře to, což Bůh mluví, nezdálo. Ku příkladu artikul o Trojici svaté nad všecku rozumu našeho schopnost jest. Však i rozum o tom již věda, můž k vysvětlení toho něco přidati, jmenovitě sobě to obrazem duše naší (v níž 1. rozum, 2. pamět, 3. vůle), item slunce (v němž 1. světlo, 2. blesk a 3. teplo), item každého tělesného tvoru (v němž 1. podstata, 2. podoba, 3. moc nějaká se vidí) vysvětliti. Též tajemství dvojího v Kristu přirození podobenstvím duše a těla v jednom člověku, aneb vštípením ratolestky jednoho stromu do druhého atd. sobě jakž takž formovati. A tak staří učitelé činívali: jakož pak nic to jiného není, než že se pravda pravdě ozývá a stvořený rozum nestvořenému, sluha Pánu přisvědčuje.
Obzvláštně pak k hojnosti materie teologa napomahá, aby způsob amplifikování znal.
Amplifikování pro hojnější vysvětlení děje se:
NB. Tím způsobem se i celý text amplifikovati můž ukázáním, kdo ho psal, komu a za jakou příčinou, ku které částce katechismu náleží atd. Item slovo kterékoli, ku příkladu "Ježíš". a) Kdo ho původem? b) Proč c) Z jaké materie (to jest, hebrejské že jest)? d) Jaká forma (to jest, co znamená)? e) Co působí? f) Kdy nejprv slyšáno? g) Kde se v biblí nalézá? h) Také-li v Starém zákoně (to jest všudy, kde slovičko "spasení" nebo "spasitel" a "vysvoboditel" stojí, že v židovském jen "Jeschuah'', jako 2 Mojž. 15, 2; Žalm 118, 14; Izai. 49, 6)? Jiná jména Kristova že znamenají jeho člověčenství, neb božství, neb panování, a tak velebnost a hrůza: ale toto samu sladkost.
Cirkumštancií, skrze něž se věc zveličůje, jest sedm: quis, quid, ubi, quibus auxilis, cur, quomodo, guando? Ku příkladu: zrada Jidášova rozvážením:
Tím způsobem děje se ztenčování něčeho, jako pokání Achábovo zlehčůje se tím: a) Kdo byl? Modlář a bezbožník bez přestaní. b) Co činil? Zevnitř se pošmuřoval. c) Proč? Ne z lítosti hříchu, než pro bázeň pomst. d) Kdy neb jak dlouho? Dokud neodtrnulo atd.
Komparacie jest přirovnání věci naší k nějaké jiné, neb větší, neb menší, aby se buď zvláštnost neb špatnost její ukázala. Ku příkladu zradu Jidášovu zveličiti mohu, přirovnaje jí k zradě Doegové takto:
Srovnaje ji s Petrovým hříchem: a) Petr Pána zapřel zevnitř jazykem: Jidáš vnitř srdcem. b) Petr učinil z bázně: tento bez nutící potřeby. c) Petr z unáhlení, bez rozmysla: tento s dobrým uvážením. k rozmyšlení se dosti času maje. d) Petr Pánu svému k ničemu zlému neposloužil ani posloužiti nepomyslel, než toliko Pánu pomoci nemoha, sobě pomoci chtěl: Jidáš Pána samého na smrt vydal atd. A tak se tím i jiným způsobem k tomu i k jinému přirovnati můž, cokoli se bůď zveličiti, neb zmáliti má.
Řídký jest text, v němž by se slov neb mluvení některých nenacházelo, kterýmž co s sebou nesou, není ihned povrchu rozuměti. Protož kazatel mysliti musí, jak by smysl jejich sobě i posluchačům patrný učinil.
Což ačkoli jiná věc jest nežli analysis, k analýsi však z velké částky přináleží: protože analysis na jisto postaviti nemůž dotud, dokud se všemu, co text ve všech slovích svých i sebou nese, nevyrozumí. O tom tedy také:
Zatemnělost, kteráž se v textu najíti můž, aneb jest v slovích, aneb v mluvení, aneb v obojím. Nemoci má-li lékař šťastně hojiti, potřebí mu nevyhnutedlně: 1) Znati rozdíly nemocí všelijakých, co která jest, kdy bývá, z čeho pochází atd. 2) Uměti poznati, která jest a jaká při jeho pacientu. 3) Uměti ji zahnati. Tak kdo chce texty vysvětlovati, toho trého jemu potřebí, to jest, aby věděl, v čem a odkud může býti zatemnělost, v čem tuto jest a jak jí spomoci. Protož se všecko to troje oznámiti musí.
Zatemnělost v slovích a mluvení zároveň bývá:
Nepovědomost věci zatemňuje smysl tak, když kdo způsobu věci té, o níž se mluví, svědom není; ku příkladu Izai. 41, 15: Aj učinil jsem tě (Jákobe) jako smyk s zuby novými po obou stranách; pomlátíš hory a setřeš je atd. Item Oz. 10, 11: Efraim jest jako jalovička, kteráž miluje mlatbu. Item 1 Kor. 9, 9: Volu mlátícímu nezavážeš ust atd. Těmto a podobným mluvením nerozumí, kdo neví, že za starodávna k mlácení ne cepů jako nyní, nýbrž smyků zubatých, kteříž volmi taháni bývali, a tak volové, shýbajíce se a klasů dosahujíce, přiživiti se mohli, užívali. Tak když Kristus dí: "Buďte bedra váše přepásána," proto tomu nerozumíme, že nyní roucha takového, kteréž by se vždy, kam jíti neb něco dělati máme, podpasovati muselo, neužíváme. Ezech. 21, 21 nesrozumitedlný jest tomu, kdo neví, jakých pohané pověrných hádání, něco před sebe berouce, užívali hleděním do zrdcadel, neb do vypulerovaných mečů a střel; též nahlédáním do hovad, kteráž bohům svým obětovali, jak tam játra a jiné vnitřnosti leží. Tak sumou všudy v Prorocích a v Písmě místa taková se nacházejí, kteráž, není-li kdo tehdejší historie a geografie povědom, též způsobu oběti a jiných rozličných ceremonií a obyčejů starozákonních, nemohou než zatenmělá býti.
NB. V Žalmu 40, v. 7 nesrozumitedlný jest i pro výklad, i pro věc samou. Pro výklad, že místo "Provrtal mi uši" položeno "Otevřel mi uši". Pro věc samou, že nyní nevíme, a v Zákoně zapsano majíc, nepamatujeme, co to bylo v Izraeli a k čemu vrtání uší. Ale rozvážíš-li, co o tom Bůh poroučí (2 Mojž. 21, 5. 6), porozumíš. A porozumíš také, proč to povědění Apoštol přivodě mění, takže místo slov "uši's mi provrtal" klade "tělo's mi způsobil". Proto jmenovitě, že ucha synu svému provrtati a za služebníka jej přijati nemohl Otec, leč by jemu prvé tělo dal atd.
Homonymia jest, když jedno a tož slovo rozdílné věci vyznamenenává, aneb když promluvení dvojitý smysl má. Jako Bůh
Takové slovo když se v textu trefí, suk jest, který se sice někdy sám rozsmekne, a co se míní, samo se ukáže. Jato když se dí, že "Bůh miloval svět", snadno jest vyrozuměti, že se tu ne modla, ne ďábel, ne anjel, ne kníže neb král nějaký rozumí, ale pravý Bůh. Někdy pak velmi tuhý a k rozvázání pracný bývá, jako slovo "svět" v našém textu, ať vidíme, že neznamená ani nebe, ani země, než lidi: a to však hádka jest nemalá, všecky-li lidi či díl jich atd.
Zatemnělost v slovích jest od tropu. Tropus jest, když slovo v jiném trochu vyznamenání, než jakž přirozeně znamená, užito jest. A toho v každém textu bývá víc neb méň. To jest ve čtverém rozdíle:
Takoví tropové někdy snadní jsou k vyrozumění, někdy i rozumní vystitnouti nemohou; jako Amos kap. 1 i 2 několikrát se jmenuje oheň, že jej Pán Bůh na nepřátely vyšle, aniž se vlastně rozumí, přirozený-li a živelní oheň se míní, čili metaphorice válka neb jiné pokuty boží; tak 2 Kor. 12, 7, že satanu k poličkování byl vydán svatý Pavel, nerozumí se, tělesné-li to poličkování bylo či-li nějaké vnitřní trápení tak metaphorice nazývá.
NB. K tropům počítají také hyperbolen, jenž jest nadsazená řeč, když se ne tak mnoho rozuměti musí, jak mnoho se praví; jako 2 Mojž. 20, 6, do tisíce pokolení, nebo jich od Adama posavad tolik nebylo a nebude do skonání světa; Luk. 2, 1, aby byl popsán všecken svět; Mark. 16, 15, kažte evanjelium všemu stvoření, to jest, co jen rozuměti můž a chce.
Zatemnělost obzvlášť v mluvení jest od alegorie. Alegoria pak jest, kde se jiné praví a jiné míní, to jest, kde se všecka slova celé sentencie tropíce musejí rozuměti, jako: Volu mlátícímu nezavážeš ust, to jest dělníku pracujícímu nezadržíš mzdy; Buďte bedra váše přepásaná a svíce hořící, to jest buďte hotovi k smrti, jako posel k cestě a sluha s fakulí pána v noci čekající. Někdy celý text jest allegoria. Tehdáž, to jest když se o věcech nebeských pod příkladem zemských mluví, jako jest mnoho Kristových kázání v podobenství. Tak Píseň Šalomounova všecka jest allegoria. Slove textus parabolicus.
To o příčinách zatemnělosti textu: následuje o vyrozumění jí.
Kdekoli se tedy v textu nesrozumitedlnost naskytne, rozvážiti se musí, od výkladu-li jest, či ze mluvení od starého nějakého nyní neobyčejného zvyku vzaté, či od homonymie, či od tropu neb alegorie; o čemž tyto regule býti mohou:
Odkudkoli pak nesrozumitedlnost jest, vyrozumí se jí, jestliže kazatel:
Vysvětluje se pak všecko to takto:
Výklad slov nejlepší jest ten, kterýmž se rozum jich snadničký patrný a jako po vrchu ležící činí. Někdy zajisté někteří výkladové tak vysvětlují, že cokoli mluví, nic se smysl slov neotvírá, nýbrž čím se více vysvětluje, tím bývá tměji. A toť není vysvětlovati, než zatemňovati; není rozvínati, než zamotávati; nenť jádro vylupovati. než spolu s škřupinou hmožditi a droponiti. Protož péče býti má, aby výklad z dobrého fundamentu brán a slovy kratšími, jádrnými však vvnášín byl.
Dispositio, totiž pořádek neb rozložení kázaní, dvoje jest: textovní a artikulní.
Jako kdyby kdo na náš text kázal, že Kristus lásku Otce svého k lidem zveličuje, a to vypravováním: 1) Koho miloval? Svět. 2) Jak hrubě? Tak, že Syna dal. 3) K jakému cíli? Aby všickni v něho věřící spaseni byli. To se po částkách paraphrastice vysvětluje a z každé částky naučení vyvodí.
Artiktulní pak kázaní jest, když se za proposícii locus communis, to jest artikul víry vezme a z textu i odjinud z Písem vysvětluje. Jako kdyby tuto kdo kázal o spasení lidském.
1) Jaký jest počátek? Milosrdenství boží. 2) Jaký prostředek? Dvůj: z strany boží Kristus a zásluha jeho, z strany nás víra. 3) Jaký cíl? Život věčný.
Otázka jest, jaká json lepší kázaní, textovní-li, či artikulní? Někteří tato, jini onano chválí a kladou tyto i onyno důvody. Ale rozepře jeden jistý teolog rozhoduje takto: Jestliže text jest veřejný, theticus, to jest vyučůjící, jako jsou apoštolská, Kristova a prorocká kázaní, že proposície také může a má veřejná býti, to jest artikulní. Pakli jest historicský, vypravující něco, hypotheticus, propozície také historická a kázaní textovní aby bylo. Avšak nezopovídá se kazateli, kdykoli by potřebu toho viděl, artikule víry vykládati, než mluví se jen, co v textu bývá případnějšího.
NB: Tuto regule se dávati budou, aby se nejpředněji textovním kázaním trefovaly. O kázaních artikulních naposledy se něco dotkne.
Exordium k tomuto všemu posluchačům dvéře uší a srdcí otvirá: conslusio zase zavírá, zamyká a zapečeťuje je.
Exordium jest začátek kázaní, kterýž by posluchači k bedlivosti nástrojem byl; a jest dvoje: před řečí a po řeči.
Exordium před řečí k tomu toliko směřuje a směřovati má, aby se posluchačům mdloba náše a potřebnost božské pomoci v mysli obnovila a k textu případný přístůp učinila. Tuto exordium někteří vždycky jednostejné mají, jedněmi slovy: ale příjemnější jest proměna, jen aby krátce a případná byla.
Exordium po řeči volnější jest. O to souditi.
Jaké má býti, o tom tyto regule:
Propositio jest krátké a sumovní oznámení, co se z přítomnébo textu mluviti bude. Slové věc, kterouž, chce-li sobě předložiti kazatel, musí dobře povážiti cíle textu, kam směřuje a co se v něm dělá. Poučuje-li tu Duch boží, či dovodí něčeho, či napomíná, či radí, či vystříhá, či poroučí, či hrozí, či schvaluje, či haní, či jen vypravuje něco atd.
Což někdy v samém textu patrné jest, někdy předcházející neb následující slova namítají. A tu se snadno artikul udělá. Jako textu našeho cíl patmý jest: že Kristus horlivou láskou Otce svého zveličuje. A to bude proposicie.
Regule o proposícii jsou:
Partitio jest, když se věc položená na částky dělí (slove také distributio); o tom jsou tyto regule:
Částky při jedné věci přes tři neb nejvíc čtyry klasti se nemá, a to proto:
Dichotomia (dvoučástečnost) zvláštní má chválu pro snadnost i k rozumění, i zapamatování: avšak kdo jí pověrně šetří, často vetší nesnadnost sobě i jiným dělá, protože se ne všecky věci tak na dvé, leč s nějakým zavilým točením a kroucením štípati dají.
Částky věcí tak se klasti mají, aby od první k druhé, od druhé k třetí jako po stupních se šlo. Tak v přítomném textu mohou jíti částky:
Nejprvnější práce při slovích jest vyložení jich, aby pravý jejich smysl posluchačům co nejkratšeji a nejsvětleji před oči postaven byl.
O čemž jsou regule:
Připouští-li text víc než jeden výklad, na to kazatel doma pilně pomysliti má, aby který jest nejvlastnější a nejvzdělavatelnější, ten lidu schválil, jako Is. 59, 19 "Když se přivalí jako řeka", může se i o Bohu, i o církvi, i o nepříteli (jako v naší biblí vyloženo) rozuměti. Kazatel pak, jak mu tehdáž tu potřebí posluchačů nejlépe připadá, tak vykládati může.
Tak Iz. 7, 14 "Aj panna počne", jedni to o Kristu, jiní o Ezechiášovi, jiní o Izaiášovu synu rozumějí: ale kazatel cirkumštancii rozváže, první schválí i utvrdí atd.
Demonstratio jest stvrzení toho, což se již povědělo a vysvětlilo, že ten a ne jiný slov těch smysl jest, jak se povědělo. To potvrzování béře se: 1) Z textu. 2) Z jiných podobných Písem. 3) Z katechismu. 4) Z rozumu. 5) Z příkladu. 6) Z podobenství.
Písma podobná citují se, aby se jedno druhým tvrdilo a vysvětlovalo, jako k stvrzení, že víra ustní toliko nespasí, citují Mat. 7, 21: Ne každý, kdož mi říká "Pane! Pane"; Jak. 2, 14: Co prospěje, bratři moji, praví-li se kdo víru míti; 2 Tim. 2, 19: Znáť Pán, kteříž jsou jeho, a: Odstup od nepravosti každý. Regule k tomu:
Podobenství mají zvláštní moc k potvrzování a jako k zapečeťování srdcím lidským toho, co již z božího slova přivedeno jest. Jako kdyby kdo na ta slova, že Bůh Syna dal, připomínal typos neb figury, kterýmižto v Starém zákoně předukázáno a jako malováno bylo, že Syn boží za lid, jeden za všecky na smrt dán bude. Tak vydán na smrt, aby skrze to poslušenství zaslíbené z něho požehnání všechněm čeleděm země zrozeno bylo. Tak vydán Jonáš, aby jeden za všecky utonul. Tak každoročně kozel jeden za hříchy lidu utrpěti a druhý preč zahnán býti musel (3 Mojž. 16).
Regule o tom:
O aplikacii vůbec
Applicatio jest textu vysvětleného posluchačům k užitku obrácení. NB. A to jest nejplatnější částka kázaní, bez níž by kázaní bylo strom bez ovoce, ořech bez jádra, zvon bez srdce, tělo bez duše. Quia applicatio est anima con cionis. Užitek z božího slova k nám plynoucí (jakož v prvním dílu § 5 oznámeno) šester jest: 1) Ujištění v pravdě. 2) Odvrácení od bludu. 3) Zamilování ctnosti. 4) Nelíbost k hříchům. 5) Potěšení v kříži. 6) a Rozhorlení k modlitbám.
Taková aplikacie a textu dokládání dvoje jestiť: a) na věci a b) na osoby. Na věc, když bez jmenování osob veřejně o věci mluvím, ku příkladu: Odtudto vidíme, že pravé jest toto a toto učení. Item, tuto se poráží tento a tento blud. Item, tuto se poznává, jak jest užitečná věc bázeň boží. Item, tuto poznáváme, jak jest škodná věc nemíti pozoru na své svědomí. Item, tuto máme příklad, že iest nejplatnější potěšení v Bohu se těšiti. Na osoby pak, když se hned zejména tomu tu, co náleží, výčítá. Ku příkladu: Odtud vidíme, že učení náše jest pravé, když učíme a vyznaváme atd. Tuto se zahanbují ariani atd. Tuto sobě slyšte, vy páni a vrchnosti. Tuto nechť se zahanbí ožralci a lakomci atd. Vemte sobě potěšení tuto, vy chudí atd. Regule:
O potvrzování v pravdě a vystřihání od bludů.
Kterýkoli artikul k spasení jest potřebný aneb o něm někteří pochybují, mají býti posluchači napomenuti, aby se v něm utvrdili a stálí byli.
Formule k tomu jsou tyto a jim podobné: Odtud vidíme. Důvod tuto máme. Utvrzuje nám Písmo toto víru náši. Mocně se tuto prokazuje. Tímto pověděním posilujeme víry své. Ó šťastní my, že tomuto tajemství rozumíme. Máme tuto zač Bohu děkovati, že atd.
Co pak té pravdě odporného jest, to má oznámeno a božím slovem vyvráceno býti a od toho posluchačům výstrahu dáti. Regule mohou býti tyto:
O napomínaní
Napomínání jest nabízení a rozhorlování posluchačů k tomu dobrému, o němž se z textu mluvilo. Totiž buď ku pobožnosti a bázní boží, buď k lásce k bližnímu, jenž záleží v spravedlnosti a v milosrdenství aneb sdílnosti, buď k střédmosti v činech vlastních, V kterémž rozhorlování: 1) Potřebnost té ctnosti schvalována býti má. 2) V čem záleží, poučováno. 3) Jak k ní přijíti a jak překážky skládati, ukazováno; a to vše krátce, světle a jádrně.
Formule k tomu jsou tyto: Tuto i my k sobě slyšme. Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti, dí Kristns Pán (Jan 13). Ó dalť by to Bůh, abychom tuto již ne jen posluchači, ale činitelé byli. Hle toto: Bůh miloval, mluví podnes, každý z nás sobě slyš atd.
O žehrání
Žehrání jest ošklivení posluchačům hříchů, o nichž se v textu rnluvilo. O tom jsou regule:
Ne všickni hříchové jmenováni býti mají, nebo co o bludích řečeno, to též o hříších pravé jest, že mluviti o nich jest jiné učiti, protože všetečná jest mysl lidská.
V každém žehrání oškliven má býti hřích co nejvíce, jak mrzkostí jeho, tak i božími pohrůžkami.
Formule napomínání ku pokání:
Ale nic nehřešiti jest věc anjelská. Hřešiti a nepřestávati ďábelská. Hřešiti a povstávati přihází se lidem, kteříž spasení své milují, a protož atd. Nemůžeš však tak hluboko zabřísti, abys vybřísti nemohl, jen čiň pokání. Tohle slove rany dělati, rany hojiti.
O potěšování
Potěšování jest ukazování posluchačům, jak se jim ten text v kříži, v pokušení, v smrti hodí. To zajisté troje jest, k čemuž všecka potěšení směřují, aby sobě křesťané věděli, jak udatně v kříži, v pokušení a v smrti počínati.
Formule: Potěšená jsou tato slova všechněm zarmouceným. Tímto milostným zaslíbením božím nechť se potěšují chudí. Ó jak sladká jsou slova tato! Ach Pane Bože, jak jsou přeštědrá potěšování tvá! Přijmětež toho, vy, pokušení trpící! Učte se také, abyšte jiné potěšovati mohli, nýbrž i sami, přišlo-li by na vás, zachystáni byli.
O modlitbách
Často přicházejí příčiny, že posluchači k chválení Boha a modlitbě napomenuti a porozhorleni býti mohou, protož se toho v takovém místě pomíjeti nemá. Tako promluvě a zveliče, že nás Bůh miloval a Syna dal, říci mohu: Ach jakého jest hoden chválení Pán Bůh náš, jehož milosrdenství tak převeliké jest, bychom každý den, každou hodinu, každého okamžení děkovali, nevyděkujeme se. A prosme, ať nás před nevděcností zachová. Item promluvě, že kdo věří, spasen bude, říci mohu: I záleží-liť tak mnoho na té víře, klekejmež každý den na kolena a říkejme: "Pane, přispoř nám víry!" Item, po vysvětlení toho slova "nezahynul" říci: Sami pak často k zahynutí se chýlíme, prosmež Pána, ať na toto slovo své pamatuje a zahynouti nám nedopouští.
Conclusio
Conclusio, zavírka kázaní neb peroratio jest posledek řeči, posluchače k tomu, aby kázaní dobře užili, vedoucí. Částka tato kázaní jest tak potřebná jako exordium a chce uměle býti udělána jako která. Protož němečští teologové říkají: Am Schließen kennet man einen Prediger. Z zavírky pozná se kazatel. Chladná zajisté zavírka chladného kazatele ukazuje. Částky její jsou tři: 1) Repeticíe. 2) Napomenutí. 3) Vinš.
Regule o tom:
Potud o částkách kázaní. Přináleží pak také k světlosti kázaní slušné spojování částek. Co by medle lidské tělo bylo, kdyby udové vespolek žilami propleteni nebyli a svázáni? Jak by se stavení v hromadě drželo, kdyby jen dříví a kamení rozsázel a žádnými klamry, hřebíky, vápnem jedno s druhým nespojil?
To pak spojování děje se někdy kratěj podlé gramatické konjukcí: poněvadž, ačkoli, tolikéž, ne méně, také, a tak tedy, nýbrž, protož, aneb obšírněji skrze transicii.
Jsou pak transitionis formule, kterýmiž posluchačům, že od věci k věci přistupujeme, návěští dáváme. Ku příkladu: Až potud o první věci, následuje druhá. Potud mluveno o církvi veřejně, následuje o udech jejich.
NB. 1. To slove transicie plná, když se obé poví, i což již mluveno, i k čemu se nyní přistupuje. Užívá se pak častě jen polovičných transicií, když se toliko, aneb co přišlo, napoví a hned bez odpovědi jiné začne, jako "Až potud o první věci; druhá nám vypravuje, kterak" atd. aneb o tom, co přišlo, mlče, to následujícím mluví, jako "Následnje (jiná) druhá věc, v níž se" atd
2. Transicie se někdy skrz otázky dělají: Ale řekne někdo, aneb: Tuto by mohl mysliti někdo, jak aneb proč toto a toto jest? Protož přistupme k druhé neb třetí, čtvrté věci, ta nás při tom zpraví.
zpět na obsah Další: O líbeznosti kázaní