Kapitola třetí
Kde se bludové v církvi berou
Všech těch v církvi neřádů že Satan předním původem jest, Kristus nám
oznámil; nebo on, prý, na Boží roli koukol rozsívá tehdáž, když lidé spějí
(Mat. v 13. kap.). To víme všickni, ale toho neznáme
všickni, ta dřímota, kteréž Satan k svému forteli užívá, co jest. Protož se to
pro výstrahu z Písem ukázati, musí, a předně, jak se koukol bludů a falešných,
scestných smyslů seje. Děje se to pak takto:
- Předně, když lidé na zákon Boží zapomínajíce, bez něho býti sobě zvykají.
Tak Šalomoun skrze přílišnou s lidmi pohanskými conversací zapomenul na zákon
Boží, uběhl v slepotu modlářství. Tak Roboam se vším lidem opustili zákon, a
potom jej dokonce ztratili, tak že ho víc než za tři sta let neměli a o něm
nevěděli, až za Joziáše v rumu kdesi nalezen. Protož po ten čas velmi se pověry
a bludové modlářští rozmohli, že všickni proroci velikou práci měli. Tak v
papežstvu do kouta byl zastrčen zákon Boží, a na zákony lidské jen se pozor
dával; co tedy div, když se světlo pod kbelec vstaví a neb za stěnu zastrčí, že
se tma udělá? Znal to David svatý, protož říkal, že se děsí, až trne, nad
nesmyslností lidskou, že Boží zákon opouštějí a na slovo jeho zapomínají;
protož on Boha prosil, aby mu jen tu milost učinil, aby, dokud živ bude,
ostříhal slova jeho, nebo, prý, tehdáž nebudu zahanben, když budu patřiti na
všecka přikázaní tvá. A opět: Celým srdcem svým hledám tebe, Bože, nedopouštěj
mi zblouditi od přikázaní tvých. Viz celý ten 119. žalm.
- Když se lidé od zákona k nějakým postranním viděním a zjevením obracejí,
snadně také v blud ubíhají, jako Saul s mrtvým Samuelem se radil (Sam. v 28. kap.), a za času Izaiášova cosi obecného z toho
býti chtělo (jako i v papežstvu
předešlo), že se na ukazování a odpovědech lidí zmrlých zakládalo, o čemž jim
Bůh i říci dal Nemá-liž se lid na Bohu svém dotazovati? K mrtvým-liž se živí
mají utíkati? Anobrž k zákonu a svědectví! Pakli nechtí mluviti podlé slova
toho, nevzejde jim záře (Izaiáš v 8. kap. v. 19). Tu
zajisté ďábel mámení svá
jistotně připojuje, a kdo takovým viděním věří, pověr a bludů neujde.
- Když zákona sic užívají, k zákonu však nětco připojují a za pravidlo sobě
berou, jako filozofii a lidské nějaké důmysly; o čemž apoštol dí: Hleďtež, aby
vás někdo nezklamal moudrostí světa, uče podlé ustanovení lidských a ne podlé
Krista. Nebo coť má Aristoteles neb Plato o moudrosti Boží a tajemství od věku
skryté věděti? Jíž žádný z knížat světa tohoto nepřijal, proto že ji Bůh toliko
zjevuje skrze Ducha svého, jakž učí apoštol. Kdo také vlastních důmyslů v
Božích věcech následuje a na nich se zakládá, snadničce také v blud ubíhá,
proto že přemyšlování lidí smrtedlných bídné jsou, a důmyslové naši nebezpeční.
Tak Izraelští, za vlastní fantazií jdouce, místo živého vůdci Mojžíše mrtvou
modlu sobě vyzdvihnouti uložili na znamení, prý, přítomnosti Boží. Podobně
Fariseové, k zákonu ustanovení přimišujíce svých starších, pověry a bludy velmi
romnožili. Poněvadž vždycky se v církvi lidé nalézají, kteříž sobě bud
pohanskou filozofii libují, bud ustanovení předků (traditiones) velebí, a neb
sic rozumem svým se zpravují, co div, že nikdy téměř církev bludů prázdna
není?
- Zarážejí se bludové i tak, když se lidé do theologie a do Písem zlým
úmyslem dávají, totiž aby uměli nětco. Cíl zajisté Písem nejpřednější jest,
abychom z nich porozumívajíce, že Hospodin jest Bohem, a že není jiného kromě
něho, samého se báti jeho, samému sloužiti, v samého věřiti a skrze tu víru v
něho věčného života očekávati se učili. Kdo tím úmyslem do Biblí jdou, těm
zjevuje tajemství svá Hospodin, dí Písmo; ale obírá-li se kdo s Biblí tak jako
s jinými lidskými psaními, aby sobě jen mozek protíral a brousil, ten chybuje
cíle, a umění jeho na marné mluvnosti se skonává, jakž svědčí Duch Boží, prpto
že nadutý jsa nemoudrosti provodí při otázkách, odkudž svarové a marné hádky
pocházejí, a tak se místo pravého osvícení (opiniones) a domnínky rozmáhají a z
opinie potom scestní smyslové.
- Někteří zákon čtou, zapomínají však Boha na pomoc vzývati, aby Ducha
svatého k odvírání jim smyslu Písem zsílal, než spoléhají na svůj rozum, že
jím, kudy chtí, proniknou. Ješto Ducha Božího rada jest: Boha se boj, synu můj,
a na rozumnost svou spoléhej. Nepamatují ti na to, co svatý Petr praví, že
žádného proroctví Písma výklad nezáleží na rozumu lidském, a protož rozumem
svým v Písmě se plískajíce, nalézají tam smysly, jichž tam není. Rozum náš sám
z sebe v věcech Božích slepý jest, protož zamotává a zaplétá sám sebe. A tohoť
se David bál, protož se přehorlivě vždycky Boha modlil, aby mu oči jeho odvíral
do Písem, aby ho Duchem svým vždycky vedl, aby mu cesty své zjevoval; čehož
když mnozí tak nečiní, co div, že místo světla mrákotu z Písem vynášejí.
- Jest i tato příčina bludů v církvi, že někteří na tom, co jim i jiným k
spasení věděti potřebí, nepřestávajíce, vysoko se do ledajakýchs speculací
pouštějí a pomoci k tomu z Písem hledajíce, tak i jinak jich k smyslům svým
natahuji, jako se Origenovi přihodilo, kterýž svým hloubáním, allegorií všudy v
každém Písmě hledajícím, nemálo bludů roztrousil. Protož dobrá jest Sirachova
rada: Nesnadnějších věci nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemu
nestatčuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře; cožť poručeno, o tom
přemyšluj, skrytých pak věcí zanechej, neboť více ukázáno jest, než rozum
lidský chopiti můž, mnohé svedla vysokomyslnost.
- U příčině také jest mudrováni strany termínů, kteréž někteří bujní, chlubní
a v novotech se kochající rádi vymýšlejí, aby zvláštního nětco měli, ješto
apoštol dí: Prosím vás, bratří, skrze jméno Pána našeho Jezu Krista, abyšte
jednostejně mluvili všickni, aby nebylo mezi vámi roztržek. Zvláště když se
termínové bez Písem vymýšlejí vtipem lidským, a jakýmž moudrost lidská učí; tak
zajisté z rozdílných mluveni, termínů, frasí rozdílní se rodí smyslové, proto
že moudrost Boží v slibných řečech moudrosti lidské záležeti nechce.
- K bludům velmi napomáhá toto, že se často do theologií a v věci svaté lidé
bázně Boží nemající dávají. Nebo poněvadž bázeň Páně jest počátek moudrosti,
kterak se s tou tajnou nebeskou moudrostí užitečně obírati mohou ti, kdož ji
prázdni jsou? Písmo praví, že Pán nalezen bývá od těch, kteříž ho nepokoušejí,
a zjevuje se těm, kdož nejsou nevěrni jemu; v nešlechetnou duši že neschází
moudrost, proto že Duch svatý, duch kázně, utíká lsti a odstupuje od myšlení
nerozumných. A jakož, kdo ostříhají zákona, zmocňují se smyslu jeho (jakž dí
Sirach v 21. kap. v. 12), tak kdo bezbožní jsou, těm
jest Písmo v tajemstvích svých jako zapečetěná kniha, nebo stezka spravedlivých
jest jako světlo jasné, kteréž se rozmáhá a svítí až do pravého poledne, ale
cesta bezbožných jako mrákota, nevědí, na čem se ustrčiti mohou. O témž i
Kristus vysvědčil židům pravě, že Písmům nerozumějí, proto že v sobě milování
Boha nemají. Takoví tedy se často v církvi nalézají; co div, že sebe i jiné
zaplétají?
- Bludové drží se církve proto, že se obyčejně theologii učíme ne od Boha,
než od lidí, ne z Biblí, než z kněh lidských. Psáno jest, že všickni učeni
budou od Boha, dí Kristus, a takť býti má a musí, aby víra naše nebyla na
moudrosti lidské založena, ale na moci Boží. Nebo duch Boží v člověku, odšení
Všemohoucího, činí lidi rozumné; protož k němu se o to patřiti musí a u něho
samého hledati příkladem Davida svatého a všech svatých. My pak obyčejně sobě
na zemi mistrů hledáme, proti zápovědi Boží na lidech se zakládáme, a proto že
tento neb onen tak neb onak smejšlel, také s ním tak neb onak smejšlíme, lidem
v té částce nedím rozum, než víru svou podmaňujíce. Ješto co jsou lidé? Duch
Boží praví, že jsou marnost všickni ze spolku, i ti velicí a mocní, lháři,
mohou se mýliti a blouditi, založiti se na nich nelze. Poněvadž tedy kněží
jedni od druhých se učících, kdo knih dopadne, a neb se jemu od jiných vstrčí,
toho v smyslích následuje, posluchači pak také od kněží všecko bez rozvažování
a s Písmy srovnávání přijímají: co div, že maní jedni za druhými jdouc, z
podešlých někdy bludů nikdy nevycházejí?
- Naposledy vášně lidské nejedněm překážejí, aby někdo pojatého scestného
smyslu poznati nemohl, neb poznaje pustiti nechtěl; stydí se někdo přiznati se,
že někdy bloudil, a neb že jiný někdo lépe než on viděl, i stojí na svém, což,
ač hřích jest a lstivě slovem Božím se obírati, nalézají se však tytýž lidé,
kteříž tak vědomě sebe i jiné v bludích zdržují. Načež ponaříkav Pán Bůh skrze
proroka, tak praví pro tu příčinu: Aj, já nakladu lidu tomuto úrazů, a zurážejí
se otcové i synové. Když chtí blouditi, ať bloudí a z jednoho bludu do druhého
jdou.
zpět na obsah Další: Odkud nepobožnost v lidu Božím povstává