Kapitola dvacátá čtvrtá
Napomenutí k vrchnostem, jak se v povinnostech svých obnoviti mají
Vrchnosti k tomu, aby na místě Božím soud konali, ustaveni jsouce, pro
vyvýšenost povolání svého nejen jsou náměstkové Boží, ale bohové nazváni; a tak
tedy králové, knížata, páni, bohové zemští jsouce, to jsou při pokolení lidském
viditedlně konati povinni, co Bůh stvořitel neviditedlně koná, tak aby panování
jejich Boží panování bylo, a soud jejich soud Boží jmenovitě:
- Panovati (Moudr, v 6. kap. v. 3), to jest vážností
a vzáctností svou jiné nižší v ostýchání a bázni zdržovati, o čemž dí Šalomoun:
Král sedě na soudné stolici, rozhání očima všecko zlé. A Job, že tak panoval,
že se ho mládenci i starci ostýchali, vypravuje v
kapitole
29.
- Panovati v soudu a spravedlnosti (nebo to jest základ trůnu Božího, na
kterémžto oni jako místodržící sedí), to jest souditi a rozeznávati všecko
podlé spravedlnosti, aby dobří ochranu, pochvalu a odměnu, zlí pak strach,
ortel a pomstu měli.
- Ruku obzvláštně držeti nad zákonem Božím, aby jemu jakožto nejjistším
právům všickni vyučováni a podlé něho se chovati přidrženi byli. Protož mají
přestupníky všech přikázaní nejen druhé dsky, ale první (totiž modláře, ruhače,
zlolejce, dnů svátečních rušitele) trestati.
- Ochraňovati církev. I budou králové pěstounové tvoji (dí Bůh k církvi),
královny chovačky tvé. Summou mají býti jako stromové rozložití zelení, pod
jejichž by stínem odpočívali životčichové, a na ratolestech jejich hnízdilo se
ptactvo, a z ovotce jejich všickni potravu měli; z čehož patrné jest, že k tomu
stavu náležejí lidé předně moudří a rozumní, kteříž by nad jiné lidi osvíceněji
na všecko hleděti uměli (protož sobě Šalomoun, za krále zvolen byv, moudrosti
nejvíce žádal), druhé spravedlnosti a ctnosti milovníci, kteříž by nemohli
trpěti zlých věcí, třetí bedliví, kteříž by vždycky, vůkol oči obnášejíce,
rozháněli zlé věci, čtvrté milovníci poddaných, obecného dobrého; protož se
nejen pastýřové národů nazývají (jako Cyrus, David), ale i otcové nuzných.
Ohlédejtež se již a zkuste, ó vy naše vrchnosti milé, kráčely-li jste těmito
šlépějemi, čili vykračovaly z nich. Knížata tvá (dí Bůh k lidu svému) jsou
zpurná, tovaryši zlodějů, milují dary, dychtí po úplatcích, sirotku k
spravedlnosti nedopomáhají, a pře vdovy před ně nepřichází. A takovýchť
naříkání i u jiných proroků dosti. Ale snad to tam o Izrahelských vrchnostech
pravé bylo, k našim nepřináleží? Ó dalť by Bůh, aby nepřináleželo, dal by Bůh,
aby hůře nebylo! Protož, co tam mluviti směl prorok, to smím i já; i k vám, ó
vrchnosti naše, vztahují se ty dojímavé a důtklivé řeči Boží.
Mnozí zajisté, majíc panovati, otrokovali jste, totiž odvrhouc vážnost a
vzáctnost svou, s ožralci, štveráky, stupkami a jinak lehkými lidmi jste
tovaryšili a tak důstojnost povolání svého odmítali, lehčili a hyzdili. Kteří
jste pak panovali, panovali jste v ukrutnosti a tyranství; quod libuit, licuit.
Nebyla základem činů vašich spravedlnost a soud, než své vůle vzteklost, nad
svými ustanoveními drželi jste až příliš, o Boží zákon a ostříhání neb v
ostříhání jeho žádný se neujímal. Majíc býti pěstounové církve, byli jste
vyssávači církve; majíc býti stromové, ovotce a stín dávající poddaným, byli
jste mnozí bodlaví trnové, udušující a utlačující poddané. Majíc býti milovníci
rozumnosti a zacházeti s moudrými, buď živými neb v knihách mluvícími, byli
jste milovníci bláznů, s těmi dni i noci trávíce. Majíc hledati zákona Božího
dnem i nocí (jakž vám vrchnostem napřed to poručil Pán Bůh, nebo toho ani o
kněžích tak výslovně napsáno není), hledali jste korbelů, karet, důchodních
register, téhodních cedulí, a co mimo to času zbývalo, daremných žvanic a
zahálky dnem i nocí, tak že jste někteří nikdy Písem svatých nečítali. Majíc
býti milovníci ctnosti, i sami jste někteří nectnosti vzdělávali i příkladem
vlastním ke všelijakým rozpustilostem bránu otvírali. Majíc býti bedliví ku
povinnostem, byli jste ospalci, milující dřímotu, pro něž by se svět na ruby
obrátiti mohl. Majíc býti pastýřové, byli jste vlci, a neb aspoň nájemníci
nelítostiví, vlnu i s koží zdírající. Majíce býti otcové, byli jste někteří víc
než otčimové. A coť vás bylo? Mnoho Nimrodů, kteříž jste svých spolulidí jen
lovci a číhaři byli. Mnoho Lábanů, kteříž jste mzdu zadržovali a smlouvy na
desetkrát měnili poddaným svým. Mnoho Faraónů, kteříž jste nesnesitedlnými
robotami obtěžovali lid svůj, nýbrž nejedni Faraóna horší jste byli, proto že
on pokrm aspoň dával robotířům svým, a to do sytosti, vy pak darmo jste k
robotám doháněli. Mnoho bylo Roboamů, kteří jste poddané své biči uzlovatými
mrskali, nic sobě o to moudřejším říkati nedajíce, než jak komu fatkáři jeho
radili, tak postupujíce. Mnoho Saulů, kteříž jste sobě o své neřády Samuelem
Božím mluviti nedali, vždycky jen: Cti mne před lidem! říkajíce. Mnoho Achabů,
kteříž jste vinice, rolí, luky, domy poddaných svých sobě přivlastňovali,
nejedni nad Achaba ukrutnější ne za směnu, než darmo, pod zámyslem přepadení
pokuty nějaké (jichž k vymyšlení Jezabelského vtipu se ...), co se vám líbilo,
k sobě táhnouce. Mnoho Davidů, kteříž jste s poctivostí a životy chudých
poddaných svých, jak se vám vidělo, pohrávali. Mnoho Sardanapalů, kteří jste
jen rozkoší, bůjností, lhostejností a hovadství hleděli. Protož co Bůh s oněmi
prvé činíval, učinil i s vámi. Na vás Nimrody poslal jiného Nimroda, kterýž vás
zlovil. Na vás Lábany poslal jiného Lábana, kterýž, co vám povinen byl, zadržel
a všecky smlouvy, zápisy, práva, svobody vaše změnil. Na vás Faraóny poslal
jiného Faraóna, kterýž se vás do potu a do krve natrápil přetěžkými břemeny
svými, a kterýž i dítky vaše na duších mordoval a k zmordování všech vás
(tělesně neb duchovně) v prchlivosti své s vojsky svými pospíchal a již i
dostíhal. Na vás Roboamy poslal Jeroboama, kterýž zodjímav vám dědictví vaše, k
hřešení přivedl zemi modlářstvím svým. Na vás zaryté Saule poslal falešné z
pekla Samuele, kteříž vás modlářství a zoufalství učili. Na vás bujné Davidy
poslal Absolony, Achitofele, Semeje, kteříž by vás proplašili. Na vás Achaby
poslal to, což hrozil: Běda vám, kteříž připojujete dům k domu, a pole s polem
spojujete, jako byste sami rozsázeni byli k přebývání na zemi; v uších mých
jest to, dí Hospodin zástupů; jistě žeť vám ti domové vaši zpustnou, i velicí i
krásní bez obyvatelů budou. Nestalo-liž se, pravím, že, co jste mozoly lidskými
stavěli, o čem jsou lidé do ustání nadarmo pracovali, to vám oheň spálil a
sehltil? Jak Sardanapalům, lidu svému hrozil, čteme u Amosa: Běda pokoj majícím
na Siónu, kteříž léhají na ložích slonových a rozkošně sobě počínají na
postelích svých, přizpěvujíce k loutně, kteříž pijí z bání vinných a drahými
mastmi se maží, potření pak Jozefova čitedlni nejsou; protož půjdou v zajetí v
prvním houfu, a tak nastane žalost těm, kteříž sobě rozkošně počínají.
Protož usrozumějte sobě, králové, vyučujte se, soudcové zemští, abyšte
nezhynuli do konce. Vzdejte Hospodinu, velikomocní, vzdejte Hospodinu čest a
sílu! Pokloňte se, ó brány velikomocné, ať vejde král slávy! Vyznávej každý s
Davidem: Spravedlivý jsi, Hospodine, a spravedliví soudové tvoji; a s
Manassesem: Hřešil jsem, Hospodine, a což bylo zlého, rozmnožoval jsem; a opět
s Davidem: Hospodine, já jsem zhřešil, tyto pak ovce co učinily? A neb aspoň
hřešili-li jste zároveň s jinými, s jinými zároveň čiňte pokání; a pak-li jste
předčili v hřešení (jakož tak jest), předčete i v pokání. Nestyďte se s
Ezechiášem jeden každý promluviti s poddaným svým: Synové milí, obraťme se k
Bohu, obrátíť se k nám ostatkům, nebo že jsme hřešili, vydal nás byl v zpuštění
toto, jakž sami vidíte.
Nyní tedy nezatvrzujte šíjí svých, podejme ruku Hospodinu, a pojďme do
svatyně jeho. Sic neuposlechnete-li, abyšte dali slávu jménu jeho, teprv hrozně
a náhle přistoupí k vám, proto že přísný hněv při těch, kdož v přednosti
postaveni jsou, vykonán bude; nebo kdo menší jest, hoden jest milosrdenství,
ale mocní mocně tázáni budou. Napravtež tedy, ó křesťanské vrchnosti, a
napravte ve všem tom, v čemž vám vyjevena jest vůle Boží, zvlášť pak nyní při
navrácení v tomto čtverém:
- Rozvažujte bedlivě, suďte a znejte, že panování vaše od Nejvyššího jest,
kterýž rozděluje zemi, komu chce. Zvítež tehdy, že on vám teď byl vzal panování
vaše, on navrátil zase jako lenní pán manům svým; a protož buďte vděční,
děkujte jemu a panujte k vůli jeho.
- Nejpředněji pak vděčnost dokazujte čitedlností v potření Jozefa, totiž
církve a vzdělání jejího se ujímejte víc než prvé pamatujíce, že jste za
pěstouny zřízeni, protož přistůjtež jí a pěstujte tak, aby pod vaším
pěstounstvím k ochromení, oslepení, ohlušení, ovšem k zmrhání nepřicházela
více. Proto že z pěstounství svého činiti máte počet, opatrovati tedy hleďte
sebe i poddané slovem Božím a služebníky věrnými, pilnými, pobožnými, kteříž by
vám slovem i příkladem svítili i kázeň vedli, a buďte jim nápomocni, aby dílo
Boží dělati mohli svobodně a směle.
- Opatřtež také (a opatrujte stále) mládež svou i poddaných svých školami,
aby jako strůmkové štípení Hospodinova k zdárnému zrůstu vedeni byli, čehož
obzvláštně po nynějším zpuštění a přetříbení světa potřebí, aby zase lidé
podrostali a církve i politie Božím požehnáním zase (nýbrž lépe než prvé)
zelenati se a kvésti mohli.
- Aniž však dosti bude chrámy a školy odevříti a učiteli zaopatřiti,
přidržeti poddaných k obému tomu potřebí bude, a to jakož pro přirozenou
jakousi národu všeho k obojímu neživost, tak ovšem proto, že skrze předešlé to
chrámů a škol zpuštění mnohem víc zplanělo a zjalovělo, protož ostnu naprosto
potřebí bude. Jotamovi to za zlé počítá Písmo, že sám pobožný byv, lidu však v
porušení zanechával, což vy k výstraze mějte.
- Nad poddanými pak, prosím, panovati hleďte v soudu a spravedlnosti. V
spravedlnosti, abyšte zlým věcem průchodu nedávali, v soudu, abyšte ne podlé
nápadních vášní, než rozumně s lidmi poddanými svými, ne jako s hovady, než
jako spolu s lidmi zacházeli.
- Nebývejte přísní páni, ale milostiví, jakž i chcete nazýváni býti, a Pán
Bůh vám toho titule přeje proto bez pochyby, abyšte vždycky v uších vznějící
napomenutí, co býti máte, měli; protož jen ať jest pravda. Císař Karel Veliký v
svých Constitutionibus imperii (když císařství římské v Germanii zakládal)
nařídil i to, aby pán s poddanými svými strany robot, platů, pokut laskavě
zacházel pamatujíce (prý), že jsou bratří jejich a jednoho Pána za otce mají,
říkajíce: Otče náš, kterýž jsi v nebesích. Ten hle souditi uměl, že to jest:
Zdali jeden Otec není všech nás? Zdali jeden Bůh nestvořil nás? A takť Bůh
králi lidu svého poroučí, aby se šetřil, aby se srdce jeho nepozdvihlo nad
bratří jeho; a svatý Pavel pánů napomíná, aby pamatovali, že i oni Pána mají v
nebesích, u něhož není přijímání osob (poněvadž bohatého i chudého on stvořil),
protož aby slušně nakládali. Poněvadž tehdy příliš přísný způsob panování
vašeho v zemi této býval, ó naše milé vrchnosti, proměňte jej v milostivější a
polehčte břemen chudým poddaným svým Bohu, slitovníku svému, k zalíbení, kterýž
polehčil vám. Nebo jistě tak nad křesťanským lidem panovati, jak pohané nad
otroky svými panovali, aby se lidé jako hovada za peníze kupovali a prodávali,
a aby jeden člověk, a to leckdos málo vyšší, koupě sobě chlapa, jakž říkali,
statkem, dítkami i hrdlem jeho vládl, jak chtěl, a člověk nad člověkem, křesťan
nad křesťanem vášně a ukrutnost provodil dle libosti, to příliš nekřesťanská
věc jest. Protož vidíme, že Bůh tíže navštívil hněvem svým krajiny tyto, v
nichž ten neřád byl, než jiné; a tak tedy čas jest usmysliti sobě. Připomenu
vám příklad Jeruzalémských. Tam když se podobný neřád byl rozmohl, že židé
židy, bratří své, v službu otroctví podrobovali, prosil jich Jeremiáš Božím
jménem, aby to změnili a služebníkům svým svobodu vyhlásili, že se nad nimi
zase smiluje Pán Bůh a z nepřátel je vysvobodí. I svolili k tomu král i knížata
i všecken lid, a Pán Bůh, zahnav nepřátely jejich, způsobil jim svobodu. Ale
oni rozmyslivše se, pobrali zase služebníky a služebnice své a v službu je sobě
jako prv podrobili. Než jak se to líbilo Bohu? Poslal k nim proroka znovu, jim
lehkomyslnost jejich velmi stíživ, ohlásil jim pomsty své, že na ně zase
nepřátely přivede a je samy teprv a neb vyhubí, a neb cizím v moc dá (i krále
samého), až je vyhladí, jakož se tak stalo. Protož ostatkové potom při
navrácení se do vlasti opatrnější v tom a nábožnější byli. Nebo když jim
Nehemiáš domlouval, že sobě opět v službu podrobují bratří své, poslechli jeho
napomenutí, a nejen život jejich z otrocké poddanosti propustili, ale i pole,
zahrady, vinice, domy, co v zástavě od nich byli vzali, darmo jim zase byli
navrátili. Což aby stálé bylo, Nehemiáš u přítomnosti kněží přísahami je
uzavazoval, a vytřes podolek svůj, před nimi řekl: Tak vytřes Bůh každému, kdož
by to zrušil, z domu jeho a z úsilí jeho, a ať jest vytřesený a prázdný. I řekl
všecken lid: Amen! a učinili tak a chválili všickni Hospodina. Protož i já k
vám slovy Ezdrášovými mluvím, ó vrchnosti milé: Po těch všech tak zlých věcech,
kteréž pro vaše provinění na vás dopustil Bůh, a však netrestal podlé
nepravostí našich, nýbrž dal nám vysvobození takové, opět-liž byšte měli rušiti
přikázaní Boží a ukrutnost provoditi nad bratřími svými, zdaž by se znovu
zuřivě nehněval na vás, až by do konce vyhladil vás, tak že by žádný neušel. To
mluvím k navráceným z Babylona; protož vy, navrácení k sobě, to slyšte a
slyšte, co Bůh skrze Ezechiele o navrácených svých. předpovídá, abyšte věděli,
jaká jest na konec vůle Boží: Nebudou (prý) více utiskovati knížata má lidu
mého, ale rozdají zemi lidu mému po pokoleních. Takto praví Hospodin: Dostiť
jest, ó knížata Izrahelská, nátisk a zhoubu odložte, soud a spravedlnost
konejte, a sejměte těžké roboty vaše z lidu mého, dí Hospodin.
Tak se stane, že o vás pravé bude to, což tam Bůh Siónu slibuje: Představímť
zprávce pokojné a úředníky spravedlivé. Nebude více slýcháno o bezpráví v zemi
tvé, o zpuštění a zhoubě na hranicích tvých, ale hlásati budeš na zdech svých
spasení a v branách svých chválu.
Izaiáš, v 60. kapitole,
v. 17. 18.
zpět na obsah Další: Napomenutí k kněžím, jak se v povinnostech svých obnoviti mají