Kapitola dvacátá druhá
Čtvrtá cesta k svornosti, srovnání řádů a ceremonií
Ceremoniemi tuto se míní ozdoby chrámové, roucha kněžská, způsob konání
Božích služeb, kde, kdy, pokud, jak, stoje-li či sedě neb klanějě se, též
strany postů, svátků, o kterýchž věcech víme, že v jiných a jiných církvech
rozdílnost se nemalá nalézá, a sprostní i odtud sobě k roztržkám příčinu berou,
ale osvícení vědí, že to jsou adiaphora, věci na svobodě zanechané, jichž Duch
Boží v církvi výslovně nezřídil, než toliko nám o nich toto návěští dal:
- Že ceremonie rozdílné v církvi býti mohou proto, aby se tím snáze rozumělo,
co jest svoboda křesťanská (k
Řím. v 1. kap. v. 1;
k
Korint. v 14. kap. v. 2. 23. a v
7. kap. v. 23; k
Galat. v 5, v. 1.)
- Však aby ceremonie modlářské neb pověrné trpíny nebyly, kteréž by od pravdy
vedly a neb pravdu zatemňovaly. Svatý Pavel nechtěl trpěti pohanských ceremonií
(2. k Korint. v 3. kap. v. 17.), též ceremonií Starého zákona, obřízky a
šetření dnů a měsíců, v rozdílu pokrmů, proto že to vše Krista zatemňovalo (k
Galat. v 4. kap. v. 10. a v
5. kap. v. 1. 2; k
Kolossen. v 2. kap. v. 18. 21.
22. 23).
- Aby ceremonie byly slušné (1. k Korint. v 14. kap. v. 14. 40.).
- Aby církev ceremoniemi obtěžována a přemožována nebyla, proto že království
Boží v zevnitřní patrnosti nezáleží (Luk. v 17. kap. v. 20).
- Pro rozdílnost ceremonií aby se žádný na žádného nehoršil, a jeden druhého
netupil (k
Řím. v 14.), proto že ani obřízka, prý, nic
není, ani neobřízka, než zachovávání přikázaní Božích (1. k
Korint. v 7. kap. v. 19), totiž, že ceremonie nic nepřidávají, nic
neujímají ani Boží poctě, ani lidskému svědomí.
- A však aby v ceremoniích jedni druhým na vzdoru nic neužívali, než toliko,
jak vzdělání vyhledává (2. k Kor. v 8. kap. v. 10. a v
10. kap. v. 32; k
Řím. v
14. kap. v. 14. 15. 16. 17). Protož Augustinus řekl:
In quam ecclesiam veneris, eius morem serva, ne aut scandalum praebeas aut
scandalizeris ipse. To jest: Do kterékoli církve přijdeš, obyčeje té církve
šetř, aby a neb jiných nepohoršoval a neb sám sebe nezhoršil.
- Naposledy, přišla-li by která ceremonie (i dobrá) v zlé a pověrné užívání,
aby složena byla. Protož se Ezechiášovi chválí, že hada měděného, od Mojžíše
vzdělaného, stroskotal, proto že jemu lid obětovati chtěl; a apoštol poroučí od
všeliké zlé tvárnosti (to jest, co by jen podobu zlého mělo) varovati se (1. k Tessal. v 5. kap. v. 22).
Řád církevní jest cosi vyššího, jmenovitě spořádání kněžstva a lidu na jisté
stupně a povinnosti, a způsob ostříhání se jednoho každého na místě svém, kamž
obzvláštně svěcení kněží a povolání jich, item kázeň církve přináleží; což vše
že mezi námi rozdílné bývalo, a jedni tohoto, druzí onoho řádu se býti hlásali
(jiných se skrze to štítíce a cizíce), známé jest, ale i v tom by snadné
srovnání bylo, kdyby všickni opravdově toto považovati chtěli:
- Že řád v církvi býti musí, poněvadž žádné království, žádná, obec, žádný
dům bez řádu dobře státi nemůže, ovšem dům Boha živého, nebeský Jeruzalém,
království Kristovo spořádané býti a míti chce.
- Že řád církve jest ten nejlepší, kterýž Pán církve zřídil, totiž, aby
duchovní osoby zprávu církve vedli, světská pak vrchnost ochrannou rukou jim na
pomoc byla, a obojí oni sami také k řádu stáli i kázni církevní podlé potřeby
mdloby své, jiným na příklad se podklánějíce. Co že tak býti má, z Písem a z
příkladu staré církve se ukázati může.
- Že v jednom království neb zemi jeden řád býti má proto, aby všecken lid
snáze v řádu a kázni zdržován býti mohl. Tak Bůh v lidu svém Izrahelském
jedinou konsistoř v Jeruzalémě (totiž nejvyššího kněze s sedmdesáti staršími)
zřídil, jimiž se v duchovních věcech všecka země říditi musila. Tak svatý Pavel
zanechal Tita v Krétě, aby po celé zemi ustanovoval kněží, a co potřebí,
zřídil. Řekne někdo: Kdyby jeden toliko řád zůstati měl, tedy by i druhý neb
třetí musel ustoupiti, který to pak zůstane? Odpovídám: Stydíte-li se jedni
druhým dáti čest, dejte ji Bohu, kterýž vás summou chce míti služebníky své. Ne
nám, Pane, ne nám, ale jménu svému dej čest pro milosrdenství své a pro pravdu
svou. A však nechť jest tak, nepřistupujte jedni k druhým, než sstupte se obojí
v jedno, a vyhledávajíc, co by lepšího bylo, ohraďte se pěkně řády slušnými a
obnovte mezi sebou jho Boží, kterémuž jste předešle oslábnouti a zviklati se
obojí (svědkem jest toho Bůh!) dopustili, a Antikrist z Božího dopuštění
ostatek toho jha Božího (totiž řádů našich) stroskotal a rozmetal.
Protož nuže, žádejtež od Hospodina, ať se smiluje nad Sionem a obnoví soudce
jeho, jakož bývalo na počátku, a rádce jeho, jacíž bývali zprvu, tak abychom
prozpěvovati mohli: Jižtě Jeruzalém ušlechtile vystaven, a jako v jedno město k
sobě vespolek připojen, do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova k
svědectví Izraelovi, aby oslavovali jméno Hospodinovo. Ty jsi, Hospodine,
kterýžs nás byl roztrhal, proto žes se hněval na nás. Uzdraviž rozsedliny
církve své, dej nám korouhev, abychom ji vyzdvihli, pro pravdu svou.
zpět na obsah Další: Napomenutí k vrchnostem a kněžím společně