|
- Killar | - Rybrcol | - |
Zatím v tom čase, co Rudolf z hradu Rybrcolova na cestu do Prahy se vydal a odtud dále putoval, Bucefanfalus a druzí čarodějníci dělali přípravy, aby se Rybrcol s princezkou Papilenou, manželkou svou, slavně na cestu vydati mohl. A když všecko přihotoveno bylo, Bucefanfalus povolal veškerý lid a Rybrcol musil se v královský oděv obléci, a tuť hlučně všickni z hradu vyjeli a hrad po sobě prázdný zanechali. Když přijeli na most, všecky ryby v rybníce se nahrnuly a hroznou mocí se pohybujíce, jako veliké vlnobití působily. Most se na vodě zmítal a lid se strachoval velmi, aby s něho do vody sházeni nebyli. Ale Bucefanfalus jim pověděl, že to nic jiného není, toliko že ryby radostí plesají, poněvadž by se vysvobození jejich přibližovalo.
Na celé cestě nic se jim paměti hodného nepřihodilo, až když přijeli do města, odkudž princezka Papilena, manželka Rybrcolova, králova dcera byla; tu se všickni pozastavili nad tím velikým smutkem, a zvlášť princezka se lekla nárámně, nebo nemyslila jináč, než že král anebo královna umřeli. Ale když ke dvoru přijeli, teprv zvěděli příčinu, proč celé město v smutek oblečeno jest. Bucefanfalus, aby brzy tomu smutku konec učinil, vzav Papilenu za ruku, vedl ji před krále a takto k němu promluvil: "Velikomocný a nejmilostivější králi! Přirozená jest to láska, že otec dítěti svému všeho dobrého přeje; však přece se stává, jestliže ono v svém dospělém věku ze své vlastní vůle něco volí, že mu rodičové v tom nebrání. Toto jest dcera vaše."
V tom okamžení král a princezka, jižto pořád s podivením na sebe hleděli, padli sobě okolo krku a mnoho slz vylili.
"Hleďte, tato dcera vaše krásou a sličností všecky princezky po celém světě převyšuje a řeknu-li o jejím ušlechtilém srdci, tedy jí žádná na světě rovna není. Protož zasluhuje ona toho nejkrásnějšího, nejpřednějšího prince a mnohý císař s radostí a ochotností složil by korunu svou k nohám jejím, kdyby ji jen spatřil a lásky od ní doufati mohl. Hle, nebyla nikterak nucena, nýbrž dobrovolně ruku svou Rybrcolovi dala a jemu manželskou lásku slíbila. Mluvte, pricezko, také-li co křivého pravím?"
"Otče nejmilostivější," pravila Papilena, padši k nohám jeho, "odpusťte mi, že jsem vás tím urazila, že jsem sobě Rybrcola za manžela vzala. Já vás pro tu lásku, kterouž každý otec k svému dítěti má, prosím a žádám, abyste Rybrcolovi nejmilostivěji odpustili. Jest lásky mé hoden a vím, že rodu vašemu na zlehčení nebude. Zapuďte všecken hněv z mysli své a dejte místo otcovské lásce v srdci svém. Rybrcol jest manžel můj a svazku toho žádný více na světě rozvázati nemůže. Odpusťte nám oběma a udělte nám otcovské požehnání."
Král, nemoha pokorné prosby dítěte svého oslyšeti, pozdvihl ji od země a řekl: "Odpouštím tobě i tvému manželi. Buď s ním řádně živa a čiň povinnosti, jakž na manželku přísluší, a budeš šťastna. Zítra veřejně v chrámu dám vám požehnání."
"Však toho pykati nebudete," pravil Bucefanfalus, "v brzkém čase všecko se změní a poznáte, že Rybrcol královské cti zasluhuje."
Druhého dne v určitou hodinu Rybrcol se svou Papilenou a Bucefanfalus se svými přáteli i král se vším komonstvem v chrámu najíti se dali. Však Bajidán, s veselou tváří mezi ně vstoupiv, řekl: "Aniž vy, nejmilostivější králi, svého požehnání dáti, aniž ho od vás princezka Papilena a kníže Rybrcol přijmouti mohou, dokudž nemocná princezka, kterouž jste za své vlastní dítě přijali i ji královsky vychovali, s vámi a s dcerou vaší smířena nebude. Vy jste ji povinen opatřiti, aby podle svého vychování živa býti mohla."
"Kdyby měla zdraví," pravil král, "dal bych jí veliké knížectví, a také by se mohla slavně vdáti."
"Velikomyslný a nejmilostivější mocnáři," odpověděl Bajidán, "já doufám, že své slovo splníte a ji i jejího nastávajícího manžela šťastného učiníte. Princezka již zdráva jest a bude mou manželkou. Ona jest dcera plavcova, však to nic neškodí. Medulina, matka má, na místě princezky vaší vám ji podstrčila, a to s tím úmyslem, abych já někdy s dcerou vaší na váš královský trůn dosedl. Však mocný čarodějník Trabizon, nejpřednější mistr Rybrcolův, ujal se vás i princezky vaší a nedopustil, by matka má vůli svou vyvedla. Líto mi bylo princezky Darentiny, tutoť jest vlastní jméno její, že od vás opuštěna jest, a protož šel jsem k ní. Když ode mne uslyšela, že Papilena domů se navrátila a od vás na milost přijata jest, v tu chvíli se uzdravila, tvář její se vyplnila, krásné růže skvějí se na lících jejích a oči jí tak hrají, jako by jakživa nemocna nebyla. Tak krásné děvče musíť srdcem člověka hnouti. Zkrátka, já jsem ji spatřil i také hned zamiloval. Jediné slovo promluvil jsem o lásce, a Darentina žádala mou manželkou býti. Šťastni tedy i my jsme, jestli nás k tomu manželstvu potvrdíte."
"Buď tvá, šlechetný rytíři!" zvolal král, "a přiveziž ji sem, ať tento den i pro vás šťastný jest."
Když ji Bajidán do chrámu uvedl, veliké nastalo plesání a všickni kráse a sličnosti její se divili. Král tedy, vstav se svého trůnu, kázal, aby obojí manželé před něho předstoupili, a drže dlouhou řeč i výborně jim představuje, jakáť nyní jejich povinnost jest, vztáhl ruce své a jedněm po druhých své požehnání udělil; a pak, vzav kadidlo, na uhlí je vhodil. V tom okamžení na místě nesličného Rybrcola před králem stál krásný nadmíru rytíř, jemuž mezi všemi v sličnosti a vzrůstu žádného rovného k nalezení nebylo. Král a princezka Papilena i všickni dvořané velice se ulekli této nenadále změny.
Trabizon ale, vkročiv mezi ně, takto mluviti počal: "Což jste nevěděli, že Rybrcol zaklený princ jest? Tak krásnou byl by měl vždycky podobu, by mu Medulina, matka Bajidánova, v tom překážky byla neučinila. On jest rozený princ a jméno jeho není Rybrcol, nýbrž Holdekron, a hoden jest lásky i vážnosti vaší."
Tu teprv princezka objala ho vroucně a žádala za odpuštění, jestliže ho kdy slušně nectila. Ale Holdekron, obrátiv se k starému králi, děkoval mu za milost, že jej v jeho předešlé nepříjemné tvárnosti za svého zetě přijal, a přislíbil přede všemi, že chce vší možností dobré i slávu království jeho rozmnožovati.
Ale král odpověděl jemu: "O tvých zásluhách, kterýchžs ;obě u lidí dobyl, již jsem velmi mnoho slyšel a uznávám, že hoden jsi, abys korunu královskou na hlavě nesl. Ale zatím buď mým nástupcem, já jsem již stár a panování mé jest mi heztoho obtížné. Já ti tedy království své odevzdávám a zítra korunován budeš." A obrátiv se k lidu zvolal: "Princovi Holdekronovi, manželu dcery mé a zeti svému, království své postupuji a žádám, abyste jej za svého budoucího krále přijali a uznávali."
Tuť hned veliké plesání v lidu bylo a všickni jedním hlasem volali: "Zdráv buď Holdekron, náš budoucí král!"
Pak Holdekrona a manželku jeho po městě v slávě vozili a lid, v nesčíselném zástupu za nimi jdoucí, pořád na čest a chválu Rybrcolovu prozpěvovali. Druhého dne bylo korunování FToldekrona, a to s takovou slavností, kteréž pro ty doby ještě nikdy žádný na světě nepamatoval.
Když tedy Rybrcol, nyní již zase řečený Holdekron, na královském trůnu seděl, dal k sobě Rudolfa povolati a takto k němu mluvil: "Vím, že jsi k vysvobození mému nejvíce platen byl; pročež žádej ode mne jakékoli odplaty a stane se vše."
"Poněvadž tak dobrotiv býti chcete," pravil Rudolf, "tedy mi vypravte deset regimentů vojska; deset regimentů již od dvou králů připovědíno mám. S těmi dvaceti tisíci ozbrojeného lidu potáhnu do své vlasti a to město oblehnu, kdež můj tchán přebývá. On byl tak ukrutný, že mi dcery své, ač jsme spolu řádně oddáni byli, dříve dáti nechtěl, dokud mu tří zlatých per s vaší hlavy nepřinesu. Ale poněvadž jsem pro ně v mnohém velikém nebezpečenství byl, myslímť, že za ten skutek nějaké větší odměny než toliko dcery jeho zasluhuji. A tak můj úmysl jest, abych město sobě podmanil a tu jakožto král na trůnu se posadil. Jestli tedy má prosba u vás platí, vypravte mi také deset tisíc lidu válečného, a já srazím všecko dohromady a tak s celou mocí potáhnu."
Holdekron byl hned povolný a pravil k němu: "Já ti nejen lid vypravím, alebrž i sám vůdcem nad ním budu; ty musíš býti králem, abys mi roven byl."
Rudolf v tu chvíli vypravil posly ke králům a žádal je o vojsko, kteréž mu byli přislíbili. V krátkém času deset tisíc braného lidu k městu přitáhlo, a když již Holdekron se svým vojskem pohotově byl, vypravili se všickni tisícové společně a velicí houfové s hlučnými hudbami přímo do Rudolfovy vlasti táhli. Když se okolo města položili, obyvatelé přenáramně se ulekli, poněvadž se žádného nepřítele nenadáli. Hrůzou tedy ustrašeni, dohromady ae sběhli a co činiti mají, se radili. I vyslali k Holdekronovi posly své, tážíce se ho: z jaké příčiny s takovým vojskem k městu přitáhl?
Ten kupec, jehož dceru Rudolf za manželku měl, byl právě tehdáž v tom městě purkmistrem. Holdekron tedy těmi slovy posly odbyl: "Pravte svému purkmistrovi, že Rudolf, někdy bývalý mlynářský stárek a nyní zeť jeho, z Krkonošských hor se navracuje a tři zlatá pera s Rybrcolovy hlavy s sebou přináší. On ví, jakou moc tato pera mají a že skrze ně vaše město i celá krajina šťastna bude. Rybrcol však jedno sobě vyjímá, totiž aby Rudolf, jenž původem toho vašeho štěstí jest a kterýž, než tří zlatých per dosáhl, velmi mnoho vytrpěti musil, vaším králem byl. Vy nemáte beztoho žádného pána a vladaře, kterýž by nad vámi řádně panoval a vám k štěstí dopomáhal. Vraite se nyní a rcete měšťanům vašim, by Rudolfa za svéhu krále přijali a přijdouce k nám do ležení, jemu jakožto svému králi věrnost a poddanost přisahali. - Tať jest vůle má, a rozkaz můj vyplněn býti musí, jinak, nepřijdou-li zítra do poledne a nepokoří-li se, mocí a násilím města vašeho se zmocníme a zplundrujíce je přece vám Rudolfa za krále dosadíme. Nyní jděte a oznamte měšťanům, co jste slyšeli."
Obyvatelé čekali poslů svých s velikou netrpělivostí, aby zvěděli, jakou odpověď od vůdce nepřátelského přinesou. I zarmoutili se, když uslyšeli, že krále míti a jemu poddáni býti mají. Ale v tom zármutku purkmistr, Rudolfův tchán, brzy je potěšil, nebo pravil k nim: "Proč se rmoutíte a fresujete? Zdali neslyšíte, že Rudolf, manžel dcery mé, tři zlatá pera s Rybrcolovy hlavy s sebou přinesl? A nevíte-li, že jest mocí těchto per poklady u nás otevříti a že všickni najednou šťastni býti můžeme? Co se tedy rozmejšleti máme? A k tomu my nejsme v stavu, abychom tomu nepříteli na odpor stáli a jej od města odtiskli. Pročež nemeškejme Rudolfa za krále zvoliti a podle toho vzkázání jemu poddanost přisahati; jinak zplundruje nás, Rudolfa mocí na trůn posadí a on potom tyransky nad námi panovati bude. Rudolf tedy budiž naším králem!" Ostatní, co měli dělati, zvolali také: "Rudolf budiž naším králem!"
Druhého dne dali do nejkrásnějšího a nejdražšího vozu, kterýž jen v městě k dostání byl, šest koní zapřáhnouti a s nimi u velikém zástupu do ležení se vypravili. Když přišli před Holdekrona, promluvil jeden z rady: "Mnoho hlav, mnoho smyslů. A toť vždy v zemi naší mnoho roztržitostí a ve správě městské veliký nepořádek působilo, tak že se vlast naše k pádu již nachylovala. Protož snesli jsme se na tom, že kteréhosi nablízce za krále požádáme, aby nás pod svou ochranu přijal, a toho, jenž by se nás náležitě ujal, chtěli jsme za svého krále zvoliti. Poněvadž vy tak laskavi na náš národ jste a nám sami krále dosaditi chcete, přicházíme k vám za tu velikou milost se poděkovati i též před našeho nastávajícího slavného krále se postaviti, abychom tím dokázali, že hotovi jsme povinnost svou jemu učiniti i také hned na místě věrnost a poddanost přisahati."
Holdekron byl s tou řečí docela spokojen a dal hned Rudolfa k sobě povolati.
"Tu jest ten muž," pravil Holdekron k poslům, "kterýž vás všecky obohatiti a šťastnými učiniti chce. To jest Rudolf, kteréhož jste do Krkonošských hor pro tři zlatá pera poslali. Jestli tedy váš opravdový úmysl jest, že ho za svého krále volíte, ta pera budou k vašemu dobrému sloužiti."
Všickni hned zvolali: "Náš opravdový úmysl!"
"Tedy přisahejte Rudolfovi poddanost a věrnost!"
Všickni poslové: "My přisaháme Rudolfovi poddanost a věrnost."
"Vy jste nyní králem naším nejmilostivějším," pravil jeden z nich, "vstupte tedy na tento vůz slavný, abychom vás jakožto velikomocného krále do města našeho uvedli."
Rudolf sedl s Holdekronem do vozu a s velikým plesáním veškerého lidu do města vjeli. Ihned nejvzácnější měšťané, a mezi nimi nejpřednější purkmistr, vedli jej na palác a tu ho na trůn posadivše, s velikou pokorou klíče od města jemu odváděli.
Potom přistoupil purkmistr, tchán Rudolfa krále, a takto k němu mluviti počal: "Zde vám, můj přemilý zeti, ale nyní velikomocný králi, přivádím dceru svou, manželku vaši. Já jsem vám ovšem přetěžké a velmi odporné věci uložil a měl bych vás nyní za odpuštění prositi, poněvadž jste však skrze to svého štěstí došel, jsem té naděje, že mé přísnosti více ničímž zlým mně vzpomínati nebudete, anobrž mne, jakožto otce svého, vždy v královské milosti zachováte."
Rudolf podal svému tchánovi ruku a pravil: "Já vám odpouštím mile, avšak ukládám vám to za povinnost, abyste otce mého i matku vyhledal a je ke mně do královského paláce přivezl. Ale co se tkne dcery vaší, byl jsem s ní řádně oddán, prve než jste k tomu svolili, tedy nyní jest mou manželkou a královnou, kteráž se mnou panovati bude."
A tuť ji Rudolf objav, posadil ji vedle sebe na trůn.
"Uznáváte," pravil Rudolf k zástupu, "též i ji za svou královnu?" Lid zvolal: "Uznáváme! Zdráva buď naše nejmilostivější královna!"
"Těší mne velice," řekl král, "že tolik dověrnosti ke mně máte, a za šťastného se pokládám, že mám takové poddané, kteříž vůli svou s žádostí svého krále srovnávají. Však já vám již za tuto čest vděčen budu; a abyste přesvědčeni byli, že rád své slovo držím a slib plním, k zejtřejšímu dni zvu vás, abyste se zde o těchto dobách najíti dali."
Po těchto slovích všecky propustil a toliko nejpřednější měšťany spolu se svým tchánem k svému stolu pozval.
Druhého dne sešlo se do královského paláce mnoho lidí, že tam ani místa neměli. Král Rudolf dlouho se nemeškal a hned dal lidu s pavlače oznámiti, že v slavném průvodu na horu, tak pravenou Holý hřbet, kteráž nedaleko města leží, pojede, a poslal jednoho ze svých dvořanů, aby lid v pořádku držel a tento průvod vedl. Neminulo ani půl hodiny a již největší díl lidu před městem stál a za nimi král Rudolf a král Holdekron, každý se svým komonstvem, u veliké slávě jeli. Když přišli na horu Holý hřbet k černé skále, kteráž jako zeď rovně vzhůru stála, kázal dvořan lidu nadvé se rozděliti a u této skály půl kola formovati, tak aby král Rudolf a král Holdekron se svým komonstvem pohodlné místo měli. Když tedy oba králové přijeli a s vozů sstoupili, obrátil se Rudolf k lidu a řekl: "Moji milí poddaní! Že jste mne za svého krále zvolili, uznávámť to za dobrodiní; nebo tím způsobem skrze vás šťasten učiněn jsem. Avšak i vy skrze mne štěstí svého dojíti musíte. V této hoře jest skryto bohatství převeliké již od dávných let, a pro vás toliko uloženo bylo; avšak na ten způsob a s tou vejhradou, že k němu jiný přístupu míti nebude, jediné ten, kterýž by od Rybrcola tři zlatá pera přinesl. A k tomuť byl jsem já toliko ustanoven. - Já jsem se podrobil těm nesnázem, nad kterýmiž byste ztrnuli, kdybych vám je nyní vypravovati měl. Můj život byl množstvíkrát v nebezpečenství a musil jsem všecky nesnáze podniknouti, jen abych zaklenému Rybrcolovi pomohl a jakýmž takýmž způsobem s hlavy jeho tři zlatá pera dostal. Tu nyní můžete na ně pohleděti! Jejich mocí tato skála se otevře a všechny své poklady k pohodlí našemu propůjčí. Tiši tedy buďte a na div, kterýž se stane, bedlivý pozor dejte!"
Všickni zůstali státi jako zdřevěnělí a žádný ani sebou nehnul, dávajíce pozor, co se díti bude.
Rudolf, vzav tři zlatá pera do pravé ruky, jimi napřed země se dotkl - v tom okamžení země se přenáramně zatřásla, jako by se rozsednouti chtěla - pak přistoupil ke skále a když na ni po prvé udeřil, strhlo se vnitř veliké bouření a povětří sírou a smolou zapáchalo. Po druhé dotkl se skály svým peřím a spěšně na dva kroky ustoupil. V tu chvíli veliký kus skály jako dům do země se propadl a krásné, z ryzího zlata a stříbra vypjaté klenutí před nimi stálo. - Člověk sotva sobě pomysliti může, jak předrahé a překrásné věci tu byly. Rozličné zlaté nádoby a figury lidské i hovad a zvěře i celí stromové ze zlata vyrostlí v tomto pokladu stáli. Po stěnách pak viseli drazí kamenové, jako diamanty, rubíny, smaragdy v rozličné velikosti, a jako hvězdy na nebi se třpytili. Mimoto na zemi, samými drahými kameny vykládané, leželi sudové a truhly, malými i velikými dukáty naplněné.
"Nyní pojďte," pravil Rudolf k zástupu, "a nabeřte sobě, jak mnoho potřebí máte a unésti můžete; ten poklad jest váš a což kdo odnese, žádnému skrze to újma se nestane."
Sotva to dopověděl, hned všickni vesměs jako ostnem bodeni běželi a co kdo mohl, napořád bral a žádný odtud dříve nevyšel, dokud sobě těch drahých věcí a peněz dobře na záda nenaložil.
"Šťastni-li nyní budete, měšťané," tázal se jich král Rudolf, "když zlata, stříbra a peněz hojnost máte, o kteréž jste prve tak velikou starost měli?"
"Teď jsme šťastni," zvolali všickni; "zdráv buď náš král Rudolf! Bůh mu dej zdraví a dlouhé panování!"
"Ne mně, ale tomuto slavnému králi Holdekronovi, jehož na Krkonošských horách Rybrcolem nazývali, máte za své štěstí co děkovati; jemu toliko všecka chvála a čest přísluší."
Tu opět všickni zvolali: "Zdráv buď král Holdekron!" a jemu štěstí a požehnání vinšovali.
Král Rudolf vzal zase zlatá peří do rukou a když všickni ze zlatého klenutí vyšli, země se jím dotkl; tu opět velice zahřmělo a poklad sám od sebe se zarovnal.
"Nyní navraťme se zase do našeho města," pravil Rudolf, "a budeme slaviti ten den, na kterýž naše štěstí se počíná, a nechť každý jest vesel podle své libosti."
Nato ihned král Rudolf a král Holdekron sedli do svého vozu a veškeren lid je provázel, až do města zpátky přijeli. Po celém městě byly veliké radovánky, královští hodové celých čtrnácte dní trvali a tak slavní byli, že o ničemž lepším, co svět stojí, žádný člověk povídati neslyšel.
Po této slavnosti král Rudolf všecky vzácné hosti od sebe propustil a vojsko cizí hojnými i drahými dary obdařiv, nazpátek do vlastí jejich je poslal. Ale krále Holdekrona musil na nějaký čas navštíviti, kdež opět ke cti Rudolfově veliké slavnosti držány byly. Tu mezi sebou tito dva mladí králové učinili ustavičný pokoj, kterýž také vždy ve svornosti a v přátelstvu zachovali; a poddaní, pod mírným panováním jejich majíce všeho zboží i peněz v hojnosti, šťastně živi byli a krále své oslavovali.