Česká čítanka - Kalista- Korespondence Z. Černínové -

LXIV.

Zuzana Černínová svému synu Humprechtu Janovi 28. září 1647.

Urozený pane, pane a můj hrubě nejmilejší synu, pane Humprechte! Bůh všemohoucí z milosti svý svatý rač Ti to dáti, co by Ti věčně k spasení duše Tvý slúžilo, zde v tomto světě podle vůle boží k dobrému, c[t]nému, šlechetnému bylo, toho Ti, mý nejmilejší dítě, srdečně, z gruntu8 mého srdce vinšuji. Psaní Tvý, jedno [z] 20. a druhý 27. Augusti, jsem tento tejden dostala, hrubě se nad tím zradovala, že jsi, chvála Pánu Bohu, zdráv a též i ten vekxl 27. Julii ode mne poslanej že jsi dostal; Pán Bůh rač dáti, aby[s] ho k cti, chvále a vůli boží, též k spasení svý milý duše a tělu ke všemu dobrému vedle libosti božské užil. Netěší mne v tom bídným světě nic víc jako to, abych vám, mejm nejmilejším synům, mohla něco dobrýho učiniti a, kdyby mi možná bylo ten kus chleba, kterej snísti mám, s vámi rozděliti, po každý bych sobě vinšovala, jedno pro vašeho milostivýho, nejmilejšího pana otceb a mýho přenejmilejšího pána a manžela, druhý pro mou přirozenou náchylnost a lásku mateřskou, kterou k vám mám, těšíce se tomu, že mi se v mý starosti a sešlosti věku zase, jako poslušný synové svej upřímnej matce, pro požehnání boží odměniti hleděti budete, ačkoliv vím (lidsky mluvíc), že s těžkemc mýmu Heřmanovi budu já moci co dobrýho s pomocí boží, když do cizích zemí bohdá pojede, učiniti; ale nejednou než kolikráte Ti to píši a k Tobě tu velikou důvěrnost mám, že ho neopustíš, můj nejmilejší Humprechte, nebo já sobě netroufám tak dlúho živa býti, jde mu teprva na 14 líto a sotva bude taky moci bohda v osmnáctým lítě jeti, i též poněvadž Pán Bůh ráčil J. M. panu hraběti Černínovi1 ten oumysl dáti (jakž sem Ti o tom psala přede dvouma nedělmi, že u mne ráčil bejti a dokonce se resolvirovatid ten poslední kšaft spečetiti dáti, jakž se i stalo: 20. Septembris ráčil J. M. pan hrabě týž kšaft zpečetiti, při tom [byli] na svědomí J. M. pan Skuhrovskej,2 pan Aleš Vratislav,3 náš pan Kapoun4 a pan Kerštorf,8 jak bydlí tu u svatýho Jindřicha), tak že Tebe ráčil J. M. pan hrabě za předního dědice, po Tobě do posledního Tvýho (pokudž by[s] se oženil a syny měl) syna a potom na Tvýho vlastníka6 teprva, učiniti a odkázati s některými odkazy, netrefí se vše tak psáti, jakž by se mohlo mluviti; nevím, jestli to co bude škoditi, že Tebe ráčí v kšaftu svým jmenovati Jan Humprecht, ačkoliv, když jsem já pravila, že Ti tak neříkají přední jméno,e ráčil J. M. pan hrabě napsati nad Humprechtem tak za Janemf tak pan hrabě ráčil říci, abychme Ti všickni říkali i psali Jan Humprecht. Jáť nevím, škodilo-li by to co, vždy se rozmejšlím, aby se Pán Bůh nerozhněval, že pro ňákou časnou kořist jsme jména proměnili, ačkolivěč oběg dvě jsou Ti na křtu svatým dána. Ráčil i to říci: kdybyste vy i já měli se J. M. hrabince7čím zlým odměniti anebo po smrti pana hraběte čím J. M. trápiti, že by nás Bůh musel trestati; já jsem řekla, že za Tebe i druhýho a sama sebe slibuji, že neučiníme nic. Jest tak takto pravda, že Bůh a paní hrabinka jest velká příčina toho odkazu, což jistě jest slušná věc, aby[s] J. M. panu hraběti co nejpěkněji poníženě za tu milost poděkoval a se poroučel, též Její M. paní hrabince pěkný, vážný, moudrý psaní napsal a prosil, aby J. M. panu hraběti poroučeti Tě ráčila i sama Tvou milostivou paní mateří zůstávati ráčila, než přeceh panu hraběti napiš, že J. M. paní hrabince píšeš, tak aby v ničemž [se] nehněval; kýž jest možná jen hodinku sch Tebou mluviti, ale jsi tak rozumnej, že víš, jak psáti. Mý rozmilý dítě! Vinšuji Ti k tomu ke všemu jak vyvýšenosti tak jinýmu, mnoho božskýhoi štěstí a milosti Boha všemohoucího a prosím Tě velice, když toto mý psaní dostaneš, tehdy na ráno dej tím oumyslem mši svatou sloužiti (svíce 2 neb více, jak Tvá možnost postačuje, kup na oltář), aby Bůh všemohoucí tuto milost, kterou Ti skrze J. M. pana hraběte činiti ráčí, ke cti, chvále jménaf svýho svatýho, vedle vůle svý svatý, k spasení Tvý milý duše a tělu k dobrému, c[t]nému, šlechetnému sám činiti, spravovati a vésti ráčil, a dej almužnu chudejm lidem podle možnosti svý, a tak milej Pán Bůh ráčí všeckno zříditi, co by zde časně i věčně Tobě k dobrému bylo. A taky, můj přenejmilejší synu, nic se více nevyvýšuj, nýbrž, čím Ti Pán Bůh více jistě svejch milostí činiti ráčí, tím se vždy více niž a koř pod mocnou ruku boží a žádnýho sobě lehcej bližního svýho nevaž, nebo Pán Bůh od světa počátku pyšnejm a nadutejm se protiviti ráčí.

Můj nejmilejší pan syn, pan generál Myslík, přijel sem minulej outerej (na týž den taky mně minulo 46 let), chvála Pánu Bohu, zdráv, vesel, čerstev a [v] velikej milosti při J. M. C.,8 každej den při J. M. C. jest, nebo J. M. C. ráčil sem dnes tejden přijeti.9 Kurfiršt Bavorský10 7000 lidu zase J. M. C. dal k armádě a i víceji někde jinde J. M. lidu posílá, proti těmto 7000 jede pán zk Kolovrat,11 jak hejtmanem Novoměstským bejval, jest nyní při J. M. panu hraběti z Vrtbyl 12 taky generálkomisař. Švédští leží u Žatcem a armáda naše taky nedaleko.13 Bůh rač dáti ten svatej pokoj, bylo by lípeji, nebo se křesťanská krev z obou stran vylívá, všickni ve jméno boží křtěni.

O tom Defúrovi14 opěty ticho. Nic mi žádný děvečky škaredost proti tý není, smejšlím. Velikým trápením a soužením [je], když má pro své vlastní jeden tak trápen bejti, co po svý milý mateři má míti. Líto toho jest konečně, jistěť bych já to taky vinšovala, co Ty vinšuješ, však je ten pan Krištof,16 jak sem přijel, světle, patrně to pravil, že již všeckno v zapomenutí přišlo, kdyby kdy jaký zapletení přijíti chtělo vzpomenouti,n to že těžkoc vyváznouti. Tomu panu Špulíři18 i tomu pánu zk Talmberka17 pro blízkost přátelstva, co můžeš, dobrýho učiň a nech oni svejm rodičům napíší, co jim dobrýho činíš, budou se nám toho bohdá zase moci odměniti někdy,o kdo ví, kdy kdo koho potřebovati bude. Napiš mi, mý dítě, pravdu, co jsi řek', když jsi ten vexlbrifp uhlídal, věř mi, že hrubě zle tehdážr zde bylo, Pán Bůh dej, aby z toho zlýho všeckno dobré bylo! Pánu Bohu Tě poroučím. Psáno z Prahy 28. Septembris 164618.

Tvá upřímná máteř do smrti

Z. Č.

Moji všickni, malí i velcí, se Ti poroučejí; brzo-li pak pan Rašín pojede domů ? Toto je odpověď na to psaní, jak jsi mi psal, aby poručník neviděl. Mý dítě, kup někerej štyclíček19jak na ručičky a nožičky, špičky v něm sú, prosí mne pro Pána Boha jedna paní za ně, když přijedeš.

Poznámky

a kruntu,

b votce,

c těškem apod.,

d rezolvirovati,

e míno a pod.,

f sic!,

g vobě,

h předce,

ch z,

i bozkýho,

j lechce,

k s,

l Vrby,

m Žadce,

n spomenouti,

o nědy,

p vekxlbrif,

r tehdáš.

1 Heřmanu Černínovi, prastrýci Humprechtovu.

2 Sr. list III., p. 1)

3 Aleš Vratislav z Mitrovic, syn Vladislava Vratislava z Mitrovic, pán na Nalžovicích, byl hejtmanem Nového města Pražského a kraje vltavského a nejv. berníkem království českého, od r. 1656 pak presidentem nad apellacími. Zemřel 1669, shromáždiv na konci života značné jmění.

4 Zeť paní Zuzany.

5 Jan Vilém Gerstorf z Gerstorfu, syn Mikuláše Gerstorfa z Gerstorfu, pán na Vraní v Slánsku a na Slatině, purkrabí kraje hradeckého a jeden z místodržících (+1664).

6 = vlastního bratra.

7 Sylvii Kateřině, choti Heřmana Černína (sr. list XIII., p. 34)).

8 Sr. výše list XXXIV., p.12). Císař zřejmě potřeboval důstojníků, proto vzat Myslík na milost.

9 Císař dlel před tím při armádě, jež operovala v západních Čechách proti Švédům. V Praze zůstal pak velmi dlouho, až do zač. června 1648.

10 Maxmilián, který v březnu 1647 byl uzavřel příměří s Švédy a Francouzy, nyní však smlouvou v Passově (2. září 1647) se znovu připojil k císaři.

11 Vilém z Kolovrat, tehdy hejtman Nového města Pražského, pán na Týnci a j. zbožích, později president komory české, nejv. sudí zemský a posléze nejv. hofmistr (+ 1688).

12 Sr. list XXXV., p. 4).

13 Po porážce Švédů v záp. Čechách u Třebele 21. srpna 1647 uchýlilo se švédské vojsko do Žatecka, kde obsadilo Žatec i jiná města, a čekalo se, že tu dojde k veliké bitvě. Ale Švédové, vidouce proti sobě přesilu, se konečně stáhli do Sas.

14 Narážka souvisí patrně s tím, co řečeno shora v listě LXI., p. 6).

15 Krýzl (viz l. X., pozn. 3)).

16 Václav nebo Jiří Štěpán, synové Jáchyma Špulíře z Jiter, pána na Tučapech, Vitanovicích, Těmicích a Vrcholtovicích, souseda rodiny černínské.

17 Snad to byl Vilém Václav František z Talmberka, syn Jana staršího z Talmberka a později pán na Prčicích, Suchomastech, Heralci, Humpolci, Smilkově, Chotěticích, Černovicích, Hořicích a Vlčkovicích (+ 1678), s nímž H. J. Černín byl příbuzný prostřednictvím jeho matky Kunhuty z Říčan a s nímž poutalo jej také srdečné přátelství.

18 Tak vskutku datováno v originále; podle obsahu však není pochyby, že list je ze září 1647.

19 = štuclíček, rukávníček.

zpět na obsah - Další: Zuzana Černínová svému synu Humprechtu Janovi 5. října 1647.