|
- Heyduk | - Výbor básní | - Copyright | - |
Ze slov, které zpěvem lidu
do srdce se vnořily,
vlašský vznět a české slovo
tyto hříčky stvořily.
Tak zpívá lid, já mnohou kapku rosy
a mnohý pel z těch jemných lístků vzal,
leč mnohý květ mou krev co rosu nosí,
já jsem jej z jihu v sever štěpoval.
Ó jak jsi krásna, budiž požehnána!
Tvůj úsměv rtů, toť srdci sladká mana;
jsi jarním krajem za teplého rána,
jsi rosa v kalich květu sesypána,
jsi kapka krve do prstenu dána,
jímž s nebem snouben svět. - Ó budiž požehnána!
Že miluješ? Vždyť k spatření tě není,
ty přicházíváš jednou za sto let,
a to jen ještě jako z poručení.
A kdyby život vše mi nazpět dával,
co vzal mi v světě osud, pták ten dravý,
já nechtěl koupit bych ten blaha nával
za jeden vlas z tvé drahé, milé hlavy.
Buď rád, buď rád, mne brzo pochovají,
pak k tobě přijdu, v čase lásky, máji,
pak před tebou se objeví můj duch,
a šílen láskou obejmeš jen vzduch.
Tak chci tě trápit, denně přijdu k tobě,
buď rád, buď rád, už brzo budu v hrobě.
Že musíme se rozloučit, mi děli,
a moje oči při tom zaslzely,
a slzy ty a stesk a srdce žár,
to v památní jsem dal ti svatodar;
až omrzí tě, z prsou jej vytrhni,
a zasměj se a do moře jej vrhni,
a zasměj se, vždyť svět se také směje,
když umírá dvé srdcí bez naděje.
I malá, drobná věc nás blažit může,
jen s upřímným-li srdcem byla dána,
mám důkaz toho na tobě, má růže.
Až někdy drahá přijdeš do nebe,
chci tam už toužně čekat na tebe,
chci na tebe tam čekat, moje štěstí,
a naproti chci své ti srdce nésti;
a v náruč až si klesnem´ v objímání -
sám tvůrce bude míti smilování
a ze dvou našich srdcí jedno stvoří,
a jeho plápol nešlehne již k hoři;
ten jeho plápol k lásce se jen vznítí,
a zář ta bude nad démant se stkvíti,
to srdce bude na stejně v nás bíti
a na věky se budem rádi míti.
Láska jest víno, které kypí stále -
u večer ohnivé a z rána vyvětralé.
Ach, kdeže najít léků, pomoci?
mé srdce utíkává v půlnoci,
mé srdce volí půlnoční ten čas,
by spatřit mohlo, signoro, jen vás!
Nuž, suďte sama, jak as tělu bývá,
když bez srdce v čas noční odpočívá.
Kdybys mne býval vřele miloval,
byla bych v rakvi okem k tobě vzhledla,
kdybys mně vřelý polibek byl dal,
byla bych v rakvi rámě svoje zvedla
a tvoji byla bych objala šíji;
leč jinak vše, již v rubáš tělo kryji,
já umru již - a ty mne pochovej,
pak do krčmy si zajdi, pij a hrej,
jak jsi to dělal, když jsem prosila tě:
ach, zůstaň u mne - ďábel je v tom zlatě;
a hrej a pij, až prohráš všecko všudy,
pak na hrob jdi a vyhrab jeho hrudy,
a udělej si kostky z bílých kostí
a z lebky pohár; - bav se do sytosti. -
Jen po moři mi nejezdi, můj zlatý,
neb velkým hříchem duše tvoje prahne,
an těžký tak, že na dno tě as stáhne;
buď tobě milostiv sám Pán Bůh svatý. -
Ty´s ukrutnější nežli bandita;
vždyť vraždit můžeš ode dne mne ke dnu,
má všecka krev již pro tě vylita,
a divno mi, že ještě v tváři blednu.
Ach, nebudiž tak krutě zaryta.
Zde vezmi juž - já sám ti dýku zvednu,
mám umírání toho do syta;
na místě tisíc smrtí dej mi jednu!
Když jsem vás spatřil, sklopil jsem svůj zrak,
když jsem vás spatřil, roztoužen jsem mřel -
a pak jsem zpíval jako tažný pták,
když v teplém jihu nové nebe zřel.
Já pozvu si dnes lásku k hostině!
Osvětlím žárlivostí večeřadla,
a za koberce budou srdce zvadlá,
za nápoj slzy podám jedině;
za potravu jí vzpomínání dám,
z pohledu mroucích - okras nadělám
a hodlám vzdechy v livrej veršů schovat,
by mohly paničku tu obsluhovat.
Nechť po boji nás svatý mír zas blaží,
ať nedí svět, že totéž srdce vřela,
co mysl králů dvou, když vykypěla,
po válce rukou dáním nedokáží. -
Na lůžku leží ubohá má milá.
A do Padovy cesta moje byla,
kde svatý Antonín na zlatém stonku
tré bílých drží liliových zvonků.
A když jsem v pokoře mu žaloval,
tu útěchu mi hodný svatý dal:
"Musí-li tvoje milá se světa,
pak na památku trápení a bolu,
brzičko, synu, na zlatém mém stvolu
ať čtvrtá bílá lilje vykvétá! -"
Má milá umřela. Já putoval
až do Loreta k milé Matce boží,
bych útěchu si z jejích očí vzal.
Tam žaloval jsem velký srdce žal,
by z prsou vzala bujné ono hloží.
A matka boží hlavu ponížila
a tiše, tiše ke mně promluvila:
"Už potěš se! Zříš jakous na ní vinu?
Mám korunu jen jednu, milý synu;
kéž dvě jsou mé, tu jednu bych jí dala,
že tě tak z vroucí duše milovala."
Přál bych si brzo přijít do nebe
a přece rád bych na tom světě byl,
a stát se může jenom od tebe,
by pohár přání mých se naplnil.
Ty nechceš však - nuž vím, co udělám:
já rychle cestou do Říma se dám
a poprosím prvního z apoštolů,
by s oltáře mi klíč svůj hodil dolů.
Tak navzdor tobě splním přání svoje;
své nebe otevru, to srdce tvoje.
Ach, kterak, dívko, možno je to jen,
že oko tvé je stálý, slunný den?
Když bdíš, tu okem pučí v pláni kvítí,
a v spánku mi tvé oko v srdce svítí.
Vy chcete, abych píseň zazpíval?
Ach, těžké, těžké jest to počínání!
Půjčte mně k písni vašich oček pal
a rtíků vašich jemné usmívání;
půjčte mi růže s vašich milých lící
a hebkost vašich ramen i váš vlas,
neb musím vám to, roztomilá, říci,
že dobrá píseň těch musí mít krás:
Musí být dítko čtveračivé, hravé,
musí mít kadeře jak zlato plavé
a křidélka jak srdce vaše malé
a musí smát se, plakat nenadále!
Musí být černooká jako vy jste,
musí být přítulná a touhy čisté,
musí být poupě růže plnolisté,
musí mít jemnost svou i trny jisté ...
musí být zkrátka všecka jako vy jste! -
Jsem pobožný, leč když jsem tě zřel v bálu,
na bílém krku malý zlatý křížek,
byla´s mně milejší než tisíc kardinálů.
Ten oheň, o němž denně pravíváte,
toho as sotva v srdci mnoho máte,
ten oheň lásky vaší není stkvělý,
a kdo ví, strávil-li by doutník celý.
Nuž kupte hocha, lacino ho dám!
Dám vám ho zcela jak ho sama mám;
já za grešli jsem při něm nezískala;
když o lásce mně mluvil, vždy jsem spala.
Kdyby mé lůžko zlatohlav byl stkvělý
a kolem růžičky se rozvíjely,
přec by mně smutek klidně spáti nedal,
kdyby můj milý se mnou nezasedal.
Aj, což se divíte, mé zlaté děti,
že tam ta hvězda střelmo dolů letí?
To denně zřím a vysvětlím to vám;
já hvězdou hochu pozdrav posílám.
A kdybych do ráje dnes volán byl,
kde čekala by na mne zář už svatá;
bez vás tam být, - radš bych se obrátil,
radš bych se obrátil, má boubelatá.
Ba vy jste zázrak, moje přespanilá,
a všemocnost svůj vrchol ve vás skryla;
vy máte v světě nejkrásnější líce,
vy máte odhodlanost jaré lvice,
vy máte záletníků na tisíce,
jen žel, že srdcí ještě máte více!
Aj, ritornel, on vždy se krásně vznáší
jsa arab, zřídka jenom podklesne se,
však za to ohnivostí rád se plaší.
Má jsoucnost všecka náhle k tobě chvatí,
a jména-li jen tvého pomyslím,
hned bílý východ mile zrůžovatí.
Zde na svých ňadrech hlavince tvé stelu,
vždyť očkem, kterým v nitro moje hledíš,
vyrůstá v srdci na sta ritornelů.
Čím kdo byl živ, tím do hrobu se ztrácí,
já lásku v krátkých ritornelech žil,
a život můj v nich zvučně dokrvácí.
Ach, já jsem do Říma až putoval,
aby mně papež rozhřešení dal,
že líbáním jsem tebe miloval!
Líbání, pravil papež, není hřích,
když hezkým dal jsi oheň ze rtů svých;
leč hřích to velký, věčně žhoucí plamen,
nehezké líbal-li jsi, synu. Amen.
Já na vás musím, zlatá, žalovat,
že vaše očka umí čarovat.
Já na vás musím žalovat, má zlatá,
že vaše očínka jsou jedovatá,
neb kamokoli, moje zlatá, zříte,
tím krásným okem všecko převrátíte.
Kdo mrtev byl, ten vzkříšení své slaví,
a zdráv-li kdo, ten vadna ochuraví.
V zpovědi páteru jsem žaloval,
že dívce v cestě hubičku jsem dal,
on zamysliv se "absolvo" děl zchladna,
buď, hochu, rád - mne nesmí potkat žádná.
A ptá-li se mne, od koho jsem as
v drobných se verších mluvit naučil:
ach, dobří lidé, to již drahný čas,
já tenkrát ještě ptákem v lese žil;
leč oko dívky na mne zasvítilo,
a srdce moje plno veršů bylo;
teď když mi dala celou duši svou,
jsem králem - víc, víc! - jsem už poetou.
zpět na obsah 
Další: Vlast