- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Přísloví jest, že kouzedlník a čarodějník do roka ani o tři haleře nezbohatne, s čímž se i D. Faustus potkal. Neb ačkoli připovídání a honosení ducha jeho nětco velikého zdálo se býti, ale však na prosto lhářem zůstal, kterýmž od počátku světa byl a posavad jest, zůstane a bude, zvláště pak v té příčině, kdež D. Faustovi umění jeho vychvaloval, že z něho mocným učiněn býti, a sám sobě bohatství dosti spůsobiti, i peněz bez nedostatku nashramážditi může. Jakož jsouc pak v čtvrtém létě od datum zápisu svého ďáblu, na zlatě i stříbře, vše bez nedostatku měl. Anobrž také že uměním svým jídla a pití do sytosti sobě ode dvorů panských, knížetcích i královských spraviti a spůsobiti mohl a uměl. Jehožto honosení podvodnému D. Faustus poněkud místo dal, a proti duchu svému se pozdvihovati nesměl. Po kteréžto půtce a předkládání ďábelském, treffilo se, že D. Faustus mezi svou touaryšskou komadnii přišel, a rozveseliv se, chtěl jim panket tovaryšský učiniti, však nemaje reštův, dal se v radu, aby sobě od žida nětco peněz na to, do jistého času vypůjčil. I v tom táhl k jednomu židu, vzal od něho půjčku šedesáte tolarův, a do čtyř nedělí pořád zběhlých. Kterýžto čas když vyšel, žid o placení své pujčené summy i s lichvou od něho míti chtěl, ale doktor Faustus k placení se neměl. Tu žid po vyjítí toho času k doktorovi Faustovi do domu jeho šed, požádal ho za summy své navrácení. Kterémužto D. Faustus vetce: Žide, já na ten čas žádných peněz nemám, nu raď, kde se mám v ně objíti, však abys ty svou summou jistší byl, chci tobě z oudův mých buďto ruku, nebo nohu utíti, a tobě zatím v základě zanechati, však s touto při tom vejminkou; když peněz dostanu, a tobě odplatiti moci budu, abys ty mi takový oud můj bez ouhony zase navrátil. Žid myslil sám v sobě, aj kdo by z křesťanův byl, aby sobě oudu pro peníze opovážiti, a v základu zanechati měl, aj musí nějaký nevážný člověk býti. A protož na takovém základě přestav, byl s ním spokojen, podlé kteréhožto od žida dovolení, Faustus vzav pilku a uřezav sobě nohu (což nebylo než pouhé kouzlení a oklamání), dal ji židu, s tím doložením, když jemu jeho summu složí a oplatí, aby mu také on nohu jeho pěkně navrátil, že sobě jí dobře přiheftovati trefí. Žid jsouc s takovým základem Faustovým ubezpečen, odšel s tou nohou do své chalupy. Potom pak po některém dni patřiv žid na tu nohu zastavenou, a v ošklivost ji vzav, sám v sobě mysliv, aj k čemu jest mi noha ta mršina, nechámli ji dlouho, až do svrchu psaného času, za sebou v chalupě své, smradí se a červy rozleze, a není možné, aby jí ten jistý doktor sobě zase přindati mohl. I ačkoliv to základ veliký jest a větší býti nemůže, jako když kdo oud svůj vlastní zastavovati se opováží, však nač mi jest, poněvadž s ní lichviti a šantročiti moci nebudu. I v takových myšlinkách, (k kterýmž se žid potomně sám přiznal) šedše stezkou přes jednu řeku, praštil nohou Faustovou do vody, a tu jí odšel. V tom doktor Faustus o takovém žida skutku vskok zvěděv, hned proň sobě poslal, tou příčinou, jakoby jemu dluh oplatiti chtěl: A když žid přišel, ptal se doktor Faustus na základ svůj, aby mu jej podle nahoře položené kondici a excepci neb vejminky, proti oplacení summy půjčené zas navrátil. Odpověděl žid: Poněvadž žádnému k žádné platnosti nebyl, že jest jej pryč zavrhl. Ale doktor Faustus na tom, nepřestav, základ a nohu svou zase od něho na krátce míti chtěl, anebo aby mu ji zaplatil. Žid pak chtělli jest před ním pokoje užíti, a jeho prázen ovšem býti, musil jemu za tu nohu jeho, kteréž byl nikdá neztrátil, aniž jí kdy sobě uřezal, k prvnější summě, ještě druhých šedesáte tolarův přidati. A to byl doktoru Faustu vejdělek dobrý, židu pak škodlivé oklamání.
zpět na obsah Další: Kterak doktor Faustus jednoho koníře oklamal.