- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Doktor Faustus také několik let v Erffurtě byl, čtouce v akademii lekci, a čáry mnohé a kouzlení provozujíce, kteréžto kouzlení až posavad mnohými dobrým lidem ještě živým, jenž ho znali, s ním jídali a píjeli, vědoma a známá jsou. Když pak jednoho času tolikéž posluchačům svým znamenitého a vznešeného poétu Homera četl, kterýž mezi jinými historiemi, také historii o válce, kteráž před městem Troia, za příčinou krásné Heleny, mezi knížaty řeckými, za deset let trvala, vypisuje, a častokráte udatné a rytířské hrdiny, jako jmenovitě Menelaa, Hektora, Priama, Achyllea, Alexandra, Ulisesa, Aiacia, Agamemnona i jiné, ku paměti přivozujíc a připomínajíc, tak retorický a pořádné osoby, spůsoby a křtalty týchž hrdin a obrů posluchačům svým vymaloval a vyjádřil, že jsou sobě toho mnohdykráte vinšovali a žádali, jestli by preceptor a mistr jich toho dovésti uměl, a je očitě viděti mohli, v tom aby on k vůli jich přistoupil: Což doktor Faustus jim připověděl, že při nejprvnější lekci, všecky té, kteréž viděti žádostiví jsou, před očima jich postaviti a předvesti chce. Pročež také veliké shloučení od studentův se stalo, jakž mládež vždycky ke hříčkám vopičím a kejklování, nežli k dobrým věcem, náchýlnější bývá. Když pak hodina se přiblížila, a doktor Faustus lekci čísti měl, srozuměv tomu, že za příčinou přípovědi jeho více posluchačův shloučených jest, nežli siee obyčej bývalo, promluvil u prostřed lekci k týmž studentům slova tato: Moji milí posluchači, poněvadž vznešené a znamenité řecké bojovníky a knížata, o nichž tuto mezi jinými poéta zmínku činí, viděti žádáte, a to v témž spůsobu, jakž jsou za živobytí svého byli, má se nyní ode mne žádost vaše naplniti. A tak hned tíž Řekové a obrazové v témž rystruňku kteréhož jsou tehdáž obyčejně užívali, do auditorium neb místa, kdež se studentům lekci umění svobodného čtla, po pořád vstoupili, směle a udatně se ohlídajíce, ne jinák než jakoby v hněvu velice zapáleni byli, hlavami svými vrtěli. Po těch naposledy šel hrozný obr Poliffemus řečený, jedno veliké oko toliko na čele svém maje, s dlouhými červenými a ohnivými fousy, jemuž ještě nohy jednoho pacholka, kteréhož byl sežral, z tlamy jeho visely, a se klátily, kterýž tak hrozného a strašlivého vzezření byl, že všechněm vlasy na horu vstávaly, a pro strach a hrůzu nevěděli kady ven, a kde se před ním ukrýti. Ale Faustus tomu všemu se pošmúrně zasmávše, jednoho každého jim zejména jmenoval, a jak jich byl před sebe povolal, tak také jim pokojně odjíti rozkázal, což k rozkazu jeho učinili, kromě toho jednovokého Poliffema, kterýž se tak osupil, jakoby zas odjíti nechtěl, nýbrž ještě jednoho nebo dva pohltiti chtěje, nad čímž se študentové nemálo zděsili, zvláště když štáffem a sochorem svým železným na zem tak silně udeřil, až se všeckna kolleje zatřásla. Ale doktor Faustus naň prstem kynuv, i ten také potom se odebral a zmizel: A tak tím Faustus lekci svou zavřel, čemuž studentové rádi byli, a více takových příšer a oblud viděti nežádali, poněvadž skusiliť, jakého se při tom nebezpečenství obávati sluší.
zpět na obsah Další: Kterak doktor Faustus všecky ztracené tragedie aneb Komedie Terencia a Plauta zas na světlo vynesti a vyvesti chtěl.