- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Doktor Faustus času jednoho, měsíce ledna, dostal se ke dvoru hraběte z Anhaltu, kteréž nyní knížetství sluje, a maje to hrabě milostivě k sobě nakloněné, byl od něho k stolu pozván. Když při témž stole patříc na hrabinku, manželku jeho poznal, že s těžkým životem jest, a když času večeře bylo, a ovoce i jiné konfekty na stůl se nesly, promluvil doktor Faustus k hrabince: Milostivá Paní, vždycky jsem slejchal, že těhotné manželky k mnohým a rozličným věcem a chuť a žádost mívají. I poněvadž Vaše Milost nyní také na též stolici postavení býti ráčíte, jakž poznávám, protož žádám, neračte předemnou tajiti, nýbrž oznámiti, k jakému jídlu chuť míti ráčíte, chci Vaší milosti to spůsobiti. Odpověděla hrabinka: Můj milý pane doktoře, nechci toho zajisté, čehožbych sobě nyničko vinšovati žádala, vás tejna učiniti. Ovšem jistě kdyby bylo v létě, vinšovala bych sobě toho, abych se čerstvých hroznův vinných, i ovoce čerstvého pěkného do sytosti nasytiti mohla. Odpověděl doktor Faustus: Milostivá paní, toho já snadně dovésti mohu, jedno račte za půl hodinky v tom strpení míti, vskok to Vaši milosti ode mne spraveno býti má. A v tom hned vzav D. Faustus dva stříbrný šály, vystavil je za okno, a když ty půl hodinky již pomíjelo, sáhl rukou zase za okno, a uzřel ty dva šály, an na nich hrozny červeného a bílého vína rozkošné, též jablka a hrušky z cizích a dalekých krajin přinesené jsou, a postaviv je před hrabinku řekl: Neračte se ostejchati tohoto ovotce okusiti, neb jsou z těch krajů spůsobené a přinešené, kdež léto teprva míjeti počíná; a tak hrabinka toho ovotce nemálo s velikou chutí a podivením pojedla. Hrabě pak z Anhaltu, jakožto pan manžel její, sedíce tu přítomný s ní za stolem, nemohl pominouti doktora Fausta o spůsobu těch hroznů vinných a toho ovotce se tázati? I odpověděl mu doktor Faustus: Milostivý pane, věděti Vaší milosti sluší, že rok na dva cykle světa se dělí tímto spůsobem: když nyní u nás zima, na západ a východ léto jest, neb nebe okrouhlé jest a slunce nyní nejníže jde, odkudž my toho času krátké dni a zimu máme. Na východ pak a západ, jako v Sabii a Indii, a v celé zemi mouřeninské vejše stojí, odkud tam delší dni, a podvakráte ovotce mívají. A když slunce oni vysoko mají, tehdy my je nížeji k nám státi spatřujeme. Také když u nich den jest, tedy u nás noc máme, nebo slunce tehdáž zapadá, čehož tento patrný důwod jest, že moře okolo země se točí a vyšší jest nežli země, a kdyby též moře nejsvrchovanějšího správce neposlouchalo, a jemu poddané nebylo, tehdyby okamžení zem zatopiti a zaklopetnouti mohlo. I milostivý pane, podle takové správy a jisté regule, já ducha mého, kterýž tak rychlý a spěšný jest, že okamžení proměniti se, a v mnohých krajinách býti může, do svrchu dotčené krajiny, kdež nyní léto mají, jsem vyslal, a ten mi takový hrozny a ovotce tuto přinesl, což hrabě s náramným podivením přijal.
zpět na obsah Další: Kterak doktor Faustus k líbosti témuž hraběti veliký a nákladný zámek na vysokém vrchu čáry svými způsobil a vystavěl.