|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Ej, masiar, masiar, masiarečku,
zajal jsi mi
jalovečku, jalovečku.
Ej, nebola to jalovečka,
ale bola
frajerečka, frajerečka!
Ej, ač chceš moja milá býti,
musíš brata otráviti.
Ej, jako bychho otrávila?
Na to som se neučila.
Ej, choď do sadu zelenýho,
chyť tam hada jedovýho.
Ej, a pretni ho na tri kusy,
polož-da ho na tri mísy.
Ej, už muoj bračok z hory leze,
malovanie drevo veze.
Ej, čo to, sestra, za jeděnia?
že po všeckom dvore vonia?
Ej, poď že, bračok, ku stolečku,
jez-že dobrú polévečku.
Ej, až za jednu mísu sedol,
priam na jedno líčko zbledol.
Ej, až za druhú mísu sedol,
priam na obe líčka zbledol.
Ej, choď že, sestra, pre hlavničku,
nech si skloním svú hlavičku.
Ej, choď že, sestra, pre vínečko,
nech obvlaží mé srdéčko!
Ej, kým sestrička s vínom prišla,
už z bratríčka duša vyšla.
Ej, ovi, ovi! bělá růža!
nemám brata ani muža!
Ej, brata som si otrávila,
muža som si nedostala!
Ej, ovi, ovi! bělý květok!
nemám brata ani dětok!
Ej, sedí ptáčok v našom sadě,
zpívá píseň o mém bratě.
Ej, zakujte mi v uši kamen,
nech neslyším píseň o něm!
To Tarčanskie pole
rovnie jako grešla -
po nom se prechodí
moja bělá duša.
Keresturskie pole
rovnie jako peták -
po nom se prechodí
muoj milý neborák.
Prijdi, milý, prijdi,
něverím tě dočkat.
Zažiádalo se mi
tvojho líčka boskat.
Prijdi, milý, prijdi,
dleska nebo zajtra,
něodkládaj na to,
že cesta daleká.
Čože je to, prejti
mladýmu člověku
mílu zem, lebo dve,
pre lubost velikú.
Lubost, Bože, lubost!
však je preveliká!
Kde se rozpomuože,
umorí človeka.
Nikdy by já, nikdy
světu něverila,
že by bola lubost
človeka zmorila.
Ale že já teraz
sama sobe verím,
že ledva, preledva
po tom svetě chodím.
Vuola moja, vuola,
kde se mi poděla?
S drobnými ptáčenci
do pole letěla.
Letěla zvysoka kačena divoká,
šuhajík je strelec, trefil ju do boka;
do pravého boka, do levé nožičky,
horce zaplakala padnúc do vodičky.
Já ubohá matka už jsom dolétala,
už jsom moje děti, už jsom dochovala;
moje milé děti pri Dunaju seďá,
kalnú vodu pijú, drobný písek jeďá!
Červený kantár, sivý kuoň -
oženil by se, Bože muoj!
Ožeň se, bratu, vezmi dve,
která bude krajšá, dáš ju mně.
Bol by já blázen dve bráti,
tobe, bratu, krajšu dáti.
Ožeň se, šuhaj, vezmi ma,
já ti budem dobrá gazdina.
Ty mi budeš sudy pobíjat,
a já budem vínce popíjat.
Vodička studená,
němuožem prebrodit,
milá je pod vartou,
němuožem k něj chodit.
Čože tebe, milá,
pod tu vartu dali?
Pre tebe, muoj milý,
že jsme se lubili.
Keď jsme se lubili,
zle jsme nedělali,
predci tebe, milá,
pod tu vartu dali.
Veje, vetrík, veje,
zticha poduchuje -
kdo koho miluje,
zdaleka se smeje.
Za našimi humny
šestoraký jačmen -
povez-že mi, milá,
koho vidíš račej?
Bola by já blázen
tobe poviedati,
keď já muožem od dvoch
dary odberati.
Stojí hruška v sadě,
vpoly je zelená;
pod ňo se Hanička
s milým na karty hrá.
Jak se oni hrali,
tak se oni hrali,
od velkej lubosti
oba dva zaspali.
Zaspala Hanička
na zelenom pníčku,
zaspal i mládenec
na jej bielom líčku.
Keby som já mala
klúče od svitání,
nědala by svitat,
krome o poledni.
Pred okienkom zahradenka a v něj trninka,
v té trninke rozmarýnok bielym prekvitá.
Ach jaj rozmarýn!
však já o nom dobre viem;
keď me nechceš, němiluješ,
já ti odpoviem.
Predo dvermi na kamenci, tam jsom stávala,
líčka jsom mu aj usťátka boskovávala.
Ach jaj rozmarýn! atd.
Tvoja máti odkázala, že jsom chudobna,
mohol jsi si takú ziati, čo ti je rovna!
Ach jaj rozmarýn! atd.
Tvoja máti prenešťastná to urobila,
že se nám dvom, párikovi, sobrat nědala.
Bodaj němala
ani noci ani dnia!
Bodaj bola v takom žiali,
jak jsom teraz já!
"Marča moja,
čekaj-že me!
čekaj-že me tri roky,
kym narosnem veliký!"
Ona něčekala,
len se vydávala:
dala hrušky oberat,
nědala jim dozerat,
za zelena.
Ta já puojdem, ta já,
ta já povandrujem;
komu-že já, komu,
pekně zaděkujem?
Komu by já, komu
pekně děkovala?
Otcovi, materi,
čo me vychovala.
zpět na obsah 
Další: Zpěv polský